Wingless// FF Harry Styles CZ

IV. Zvadlé květy

Po škole mě Vincent zatáhl do místní knihovny, protože si usmyslel, že nutně musí mít přečtenou nějakou knihu o nadpřirozenu. Narážel tím na mou paranoiu z toho, že mě někdo neviditelný sleduje a bylo mi jasné, že si z toho dělá jen legraci. Já jsem ale moc dobře viděla, co se mi stalo a to, že mi Vincent nevěřil, mě akorát ještě více znepokojovalo.

,,Když už jsme tady, taky si něco půjčím," sdělila jsem mu v patře s romány a oddělila se od něj. Knihovna byla kruhová vysoká budova s točitým schodištěm uprostřed. Po stranách se rozpínaly vysoké police s nejrůznějšími knihami všech možných žánrů a ve třetím patře se nacházely táhlé stoly, u kterých jsem se ráda učila.

,,Fajn," křikl na mě z pátého patra a zasmál se. Vedoucí knihovny paní Horanová se na něj zamračila, ale pak zpozorovala mě a mile se usmála.

Dřepla jsem si k nejnižší polici a začala hledat nějaký titul, který by mě zaujal. Když jsem nic nenašla, kousek jsem popošla a zamířila k polici, kde byly vystavené mé nejmilejší knihy. Doufala jsem, že mezi nimi objevím nějakou novinku, která bude podobného stylu. Procházelo jsem kolem malého okénka s výhledem na louku za knihovnou, když jsem si všimla, že květiny na parapetu pomalu, ale jistě vadnou.

Růže klopily své květy k zemi a pomalu usychaly. Vytřeštila jsem na to oči a natáhla k jedné z nich ruku. Jemně jsem se dotkla jejího okvětního plátku a v květině se v tu ránu rozlil život. Stonek znovu zezelenal, květ se narovnal a listy se rozvily. Vyděšeně jsem ucukla a květ opět uvadl. Bylo to děsivé. Bylo to děsivé a hlavně opravdové. Stála jsem tam, zděšeně se koukala na uvadlé květy a zhluboka dýchala. Vůbec jsem netušila, co mám dělat.

,,Dorazily nám nějaké novinky, Destiny," vyrušil mě hlas podsadité paní Horanové. Byla jsem tak v šoku z květin, že jsem nahlas vykřikla a škubla sebou. ,,Omlouvám se, beruško," roztáhla rty v mateřském úsměvu a pohladila mě po ruce. 

,,A-ano, ráda... ráda se na ně podívám," vykoktala jsem a odhodila se blonďatý pramen z tváře. Ruce se mi klepaly a očima jsem vyděšeně těkala po okolí. Procházeli jsme kolem dalších váz a všechny květiny se chovaly stejně, jako růže u románů. Paní Horanová si toho zjevně vůbec nevšímala a vedla mě úplně dolů, kde byl pult, u kterého se knihy vypůjčovaly.

,,Máme tu pár fantasy, taky nějaké slaďáky a pak nám přišel tenhle horor... ne, ty horory nemáš ráda, já vím..." zamyšleně se prohrabovala krabicí s  knihami a vytahovala svazky ven. Pokládala je na stůl přede mě, ale já se v tu chvíli o knihy téměř nezajímala. Pohledem jsem hypnotizovala tři gerbery pár metrů ode mě, které ještě před chvílí nejevily žádné známky života a teď se mi svými jasnými barvami vysmívaly ze skleněné vázy.

,,Jé! Destiny! Hele co jsem našel!" zakřičel Vincent a paní Horanová sebou naštvaně cukla.

,,Pane Schlüssele! Nekřičte tu tak," zaječela na něj, vzteky rudá v obličeji.

,,Taky křičíte," zazubil se na ni zpoza zábradlí.

,,Ten kluk mě jednou přivede do hrobu," sepjala ruce paní Horanová a protočila oči v sloup. ,,tak co beruško? Půjčíš si nějakou?" obrátila se znovu na mě.

,,J-jistě," vykoktala jsem s obličejem obráceným ke květinám na parapetu. ,,Tyhle dvě," popadla jsem první dvě knihy na vrchu a přistrčila je k paní Horanové, aby mi je mohla načíst na účet.

,,Ale zlatíčko, tohle je horor, já myslela, že horory nemáš ráda" zamrkala nechápavě.

,,Rozhodla jsem se to zkusit," pokrčila jsem bezduše rameny. Upřímně, horory jsem nenáviděla, kdykoliv se mě Vincent pokusil přesvědčit, abych se s ním na nějaký podívala, vždy jsem z toho se staženým ocasem vycouvala, i když jsem pak týden byla nazývána srabem a malým pískletem. Teď jsem však už prostě jen chtěla, aby mě paní Horanová nechala na pokoji a já mohla vypadnout. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky a to v hledáčku paní Horanové, která když chtěla, dokázala zjistit prakticky cokoliv, opravdu nešlo.