Wingless// FF Harry Styles CZ

VIII. Andělský démon

Ty neslyšíš?! ozval se znovu, tentokrát mnohem hlasitěji a já zapochybovala, že si ho jen vymýšlím. I přesto jsem však šla dál. A to se po velmi krátké chvíli ukázalo, jako osudová chyba...

Ulička smrděla odpadky, chlad se mi zakousával do kostí a tma byla tak neprostupná, že jsem měla co dělat, abych nenarážela do špinavých zdí okolních domů.

Všude vládlo hrobové ticho, jediné, co jsem slyšela, byly mé opatrné krůčky jak jsem došlapovala na vlhký povrchu uličky. A pak jsem to zaslechla.

Tiché hlasy o něčem se tlumeně hádající. Hluboké, mužské... 

Trhla jsem sebou a zastavila se v postupu. Dech se mi zadrhl v hrdle a srdce začalo hlasitě bušit na poplach. Jestli mě zaregistrují a budou to nějací pobudové, jsem v háji...

Pomalu, jak nejtišeji jsem to dovedla, jsem začala couvat, abych se vyhnula společnosti oněch chlápků. Osud mi však nepřál a já zakopla o něco na zemi a s hlukem, který by za normálních okolností zanikl v okolních vjemech, ale v tiché uličce vynikal, se svalila k zemi. Tiše jsem zaklela, protože jsem spadla na zadek a od kostrče mi vystřelovala nepříjemná tupá bolest. 

Hlasy okamžitě umlkly, chvíli se nic nedělo a pak se ozval dusot těžkých nohou a hlasité supění. Ani jsem se nenadála a ozářilo mě světlo baterky, kterou v ruce držel vysoký, asi dvacetiletý kluk s rozcuchanými špinavě blond vlasy a neskutečně tupým výrazem. Hned za ním se vynořil druhý, o něco menší a už od pohledu trochu bystřejší. 

Hlasitě jsem oddechovala, pohledem těkala od jednoho k druhému a snažila se zklidnit, abych přišla na to, jak v případě nouze uniknout.

,,Co tu děláš?" vyprskl vysoký blonďák a svítilnu trochu sklopil, aby mi nesvítil přímo do obličeje.

,,Já- já se ztratila," pípla jsem a po malých kouscích se plazila dál od nich.

,,Tak ztratila," zamyslel se blonďák a otočil se ke svému bystřejšímu černovlasému kumpánovi. ,,Barney, ona se ztratila," zopakoval mu, jako kdyby údajný Barney měl být hluchý nebo totálně pitomý a ten jen protočil očima.

,,Já ji slyšel, Tobiasi," povzdechl si a trošku popošel, aby byl blíž.

,,Kolik myslíš, že jí bude?" vyzvídal Tobias a přidal se k Barneymu, aby si mě také prohlídl.

,,Nemám šajn, víc jak osmnáct jí nebude," pokrčil rameny Barney.

,,Takhle mladá? A nemohli bysme pak mít nějakej průser?" zděsil se Tobias a Barney se na něj podíval pohledem, kterým mu jasně naznačoval, ať je zticha. Mezitím, co se navzájem probodávali nevraživými pohledy, já se vyškrábala na nohy a opět se dala na pomalý a tichý ústup.

,,Kam si myslíš, že jdeš, krasotinko?" vyjel Barney, čapl mě za ruku a odtáhl až k Tobiasovi.

,,Nechte ě být prosím," žadonila jsem a snažila jsem se vykroutit z Barneyho pevného sevření.

,,Necukej sebou, bude to akorát horší," zavrčel mi do obličeje a já vzdorovitě zatnula zuby a škubla rukou ještě o něco víc.

,,Tobe, mele sebou, jak leklá ryba, podrž jí," odstrčil mě od sebe a než jsem se vůbec pokusila uprchnout, už mě držely jiné silné ruce, tentokrát zády k jejich majiteli.

Trochu jsem se uvolnila, abych v Tobiasovi, který měl IQ na úrovni průměru nizozemské pevniny, vyvolala falešný pocit, že se vzdávám. Jeho stisk trochu povolil, díky čemuž jsem usoudila, že to nejspíš zabralo. Ještě chvíli jsem setrvala v uvolněné pozici a sbírala co nejvíce síly a potom vší silou dupla Tobiasovi na nohu, otočila se a kolenem mu vrazila do rozkroku. Naneštěstí by moc vysoký, takže jsem mu při své výšce nebyla schopna zasadit plnohodnotnou ránu, která by ho vyřadila z provozu, ale mělo to alespoň nějaký účinek, protože se zapotácel a hlavně mě pustil.