Wingless// FF Harry Styles CZ

XXXIV. Něha a cit 2. část

Harry

Zmizel jsem, ale doopravdy neodešel. Nedokázal jsem to, když jsem viděl, jak křehká teď je. Jak moc jsem jí ublížil svou odtažitostí a chladným přístupem.

I když jsem byl hajzl, chtěl jsem se alespoň ujistit, že se buď dá do kupy a nebo někdo přijde a odvede ji domů. Já na to neměl odvahu.

Jakmile si uvědomila, že jsem pryč, svezla se na zem a na plno se rozeštkala. Její tělo se otřásalo pod návalem vzlyků. Z toho pohledu na ni, pokořenou a zoufalou na zemi, mě bodlo u srdce, ale za to, jak netaktně jsem se zachoval, jsem si to zasloužil. Ona ale ne.

Nejhorší na tom bylo, že já ji musel zraňovat, musel jsem jí ubližovat, protože kdybych ji nechal, aby mě někdy nedej bože začala milovat, byl by to její konec.

Bylo mnohem jednodušší a hlavně méně bolestivé pro nás pro oba udržet náš vztah v mezích přátelství. Jestli splním svůj úkol, budu muset odejít a když ji nebude opouštět milovaná osoba, časem to přebolí.

,,Co se děje?" rozlehl se chodbou tichý hlas nově příchozí brunety, ve které jsem rozpoznal Vincentovu přítelkyni. Destiny k ní zvedla uslzené oči a já při pohledu do nich zalapal po dechu.

Bolest v nich jasně vepsaná byla jako dýka, kterou mi tím Destiny vrazila do břicha.

,,Nesnáším lásku," odfrkla si znechuceně a zraněně Destiny a zatnula zuby. Vypadala zuboženě a já s tím nemohl v tu chvíli nic dělat.

,,Jak to? Myslela jsem, že přítele nemáš," podivila se Jane a koukala se na Destiny s jistou účastí zřetelně se zrcadlící na obličeji. Byl jsem rád, že sem přišla a rozhodla se jí pomoci.

,,Nemám," zavrtěla hlavou Destiny na souhlas a nevesele se pousmála. ,,A přesto."

Zatnul jsem zuby a koukal se na to, jak se jí v různobarevných duhovkách vystřídalo několik emocí.

,,Kdo?" zajímala se Jane a já se s cejchem očekáváni ve tváři podíval na Destiny. Bál jsem se toho, co řekne, bál jsem se, že mě nařkne ze všech těch ohavností, ale její odpověď, kterou pronesla poraženecky a odevzdaně, mě více než překvapila.

,,Někdo, koho nemůžu mít a kdo to necítí stejně."

Necítí stejně... a co když jo, Destiny?

,,Jsi si tím jistá?" pozvedla Jane obočí.

Prosím, nebuď!

,,Jo, jsem," přikývla Destiny s rozhodností rozsudku smrti. To jsem se choval až tak chladně a odtažitě, že ji to přesvědčilo o tom, že ji nemám rád?

,,Já vždycky chtěla zažít nějakej zakázanej románek, udělat v rámci lásku nějakou hloupost." Destiny, to prosím nechtěj. Ne v mém případě, nebo to neskončí u skandálu...

,,Naštvat rodinu, popudit kamarády, ale teď, když zakázaná láska přišla, já... nevím co s ní. On... je špatný člověk, občas se mi zdá, že nemá ani svědomí nebo city, ale někdy... někdy je jemný a snad i něžný." Tahle její slova byla jako slunce v parném dni rázem přehlušené teplým letním deštíkem.

,,Nemá mě rád, ne tak, jak bych chtěla a a přesto se o mě stará a dává na mě pozor. Nic jiného mu nezbývá, ale on se toho zhošťuje snad i s radostí." To máš pravdu, že nezbývá, ale i kdyby, chránil bych tě. Nenechal bych nikoho ani nic ti ublížit.

,,Jenže potom mi dojde, že ať mě chrání jak chce, neopětuje ten spalující žár, který cítím já," vydechla zmučeně a já vytřeštil oči. Miluje mě, ona mě vážně miluje... Tahle myšlenka mě na jednu stranu potěšila, ale na tu druhou k smrti vyděsila. Pokud ke mě Destiny cítí takhle silnou emoci, všechno je ztraceno...