Wingless// FF Harry Styles CZ

XII. Usmíření

Odchytila jsem Paula a požádala ho jestli by mě neodvezl domů. Viděl, jak jsem zničená a tak beze slova nastartoval auto a namířil si to k nám domů.

,,Ehm... promiň, že se ptám, ale... jsi v pohodě?" zamumlal, když už jsme stáli skoro před domem.

,,Ne," zavrtěla jsem hlavou a protřela si oči. ,,Nejsem," dodala jsem ještě, docela zbytečně.

,,Můžu ti nějak pomoct?" nabídl mi, ale já okamžitě zavrtěla hlavou. Z Paula jsem neměla dobrý pocit, jen jsem věděla, že bezpečně a hladce řídí a tudíž je ideálním kandidátem na odvoz domů. Možná jsem ho trochu využívala, ale v tu chvíli mi to bylo celkem jedno.

,,Ne, díky," doplnila jsem se ještě slovy a vystoupila z auta. ,,Díky za odvoz," zamumlala jsem a se sklopenou hlavou vešla do domu. Topil se v tichu a tmě. Vděčně jsem nasála vanilkovou vůni a svalila se na sedačku. Ani jsem neměla sílu dojít do svého pokoje a propukla jsem v pláč. Tak moc jsem chtěla vrátit čas, nikdy  se nerozhádat s Dory, nezklamat Vincenta a hlavně od sebe neodehnat Harryho.

Přála jsem si, aby všechno bylo jinak a abych já byla někdo jiný. Sebrala jsem mobil z pohovky, kam jsem ho při příchodu odhodila a a našla v kontaktech Vincenta.

Nejdříve jsem mu chtěla zavolat, ale nakonec jsem usoudila, že lepší bude, když budu mít možnost všechny vyřčená slova vzít zpět a tak jsem začala nahrávat hlasovou zprávu.

,,Hrozně mě to mrzí, nechtěla jsem tě zklamat a už vůbec ne se s tebou pohádat. Mám tě ráda a ty to víš, jsi můj nejlepší kamarád a jedinej člověk, kterej mi tady na tom světě pořádně rozumí. To, cos mi řekl, strašně bolí, ale chápu tě. Chápu, proč jsi naštvanej a proč jsi na mě byl zlej. Všechno to chápu, Vincente. Prosím, odpusť mi to," vzlykala jsem do telefonu a pak bez rozmyslu zprávu odeslala. Věděla jsem, že je to jen chabá omluva a všechno to na mě znovu dolehlo. To, že teď už mi nezbyl vůbec nikdo a že teď už jsem na světě opravdu dočista sama.

Všechna ta bolest mě tížila na prsou a potřebovala jsem, aby zmizela. Potřebovala jsem se jí zbavit, ale nechtěla jsem udělat nějakou hloupost. Sám Harry mi to řekl a to nejmenší, co jsem pro něj mohla v tu chvíli udělat, bylo zůstat naživu. Nešťastná, ale naživu. A i když se říká, že risk je zisk, rozhodně ne v tomhle případě.

Sebrala jsem se a odešla do svého pokoje, který mi poskytoval alespoň úkryt před okolním světem. Alespoň tam jsem se mohla ukrýt a dělat, že neexistuji. Tam jsem byla v bezpečí.

Na posteli se válel Bowie, naprosto neznalý okolností a ponořen do hlubokého klidného spánku. Okamžitě jsem ho popadla do náruče a přitiskla ho k sobě. Nespokojeně zamňoukal, ale nechal se objímat a bezvládně mi visel v náručí.

,,Harry?" zkusila jsem to plačtivě, když jsem se uvelebila na posteli a hladila Bowieho po hlavě. ,,Hary... moc-moc mě to mrzí. Nechtěla jsem na tebe být zlá, já vím, že jsem ti asi ublížila, ale... v tu chvíli mi bylo tak zle, tak moc špatně, že jsem to nevydržela. Není to omluva, vím že ne... ale-" nadechla jsem se a snažila se nerozbrečet. ,,Ale jsi tu se mnou pořád a poskytuješ mi pocit bezpečí a... a i když jsi mrzout a pravděpodobně kriminálník, ráda s tebou trávím čas. Prosím, nenechávej mě tu takhle samotnou, prosím," mluvila jsem do vzduchu a s prosebným výrazem očima přejížděla celou místnost a čekala, odkud se Harry vynoří.

Chvíli se nic nedělo a já už dočista přestala doufat, že ho ještě spatřím, když se najednou objevil přímo vedle mě a smutně se na mě usmál.

,,Jsi to ty ale poděs, Destiny," zasmál se tiše a chytl mě za zápěstí. ,,Nikam jsem nezmizel, jen jsem si chtěl poslechnout tvojí omluvu. Bylo to srdceryvnější, než jsem čekal," posmíval se, ale z jeho tónu jsem pochopila, že to nijak zle nemyslí a celá šťastná jsem ho objala.