Wingless// FF Harry Styles CZ

III. Nezvaný host

Stále celá rozklepaná a vykolejená jsem s Vincentem v závěsu došla až do Sunset food, kde jsme si sedli do nejzazší části bistra.

,,Jsi v pohodě? Vypadáš... dost vyděšeně," podíval se mi zpříma do očí a já zavrtěla hlavou, abych rozehnala černé mžitky, které se mi rojily před očima vinou dlouhého zírání na jedno místo bez mrkání.

,,Jo, jen jsem trochu... vyšokovaná," odůvodnila jsem své chování a mluvila pravdu.

,,No nedivim se, kdyby se na mě řítilo auto, zareagoval bych stejně," přikývl uznale.

,,Tak co si dáš?" přerušila jsem ho, abychom se nedostali k tématu, jak jsem uhnula ze silnice. Já totiž neuhnula a jak jsem se dostala na chodník, jsem sama netušila. Přemýšlela jsem, zda mi adrenalin nezakalil mysl a já se třeba nezachránila instinktivně.

,,Asi burger s hranolkama," zíral zamyšleně do jídelního lístku, který jsme však oba znali nazpaměť.

,,Hmm," schválila jsem jeho výběr a sama zkoumala zadní stranu nabídky.

,,Já asi to co vždycky," pokrčila jsem rameny.

,,Na to, že tě před chvílí málem smetlo auto, jsi najednou po chvíli nějak podezřele klidná," podotkl a já mu nemohla odporovat. Byla jsem sice ještě trochu rozklepaná, ale čekala bych, že po takové situaci budu mimo minimálně hodinu a ne deset minut.

,,Já vím, je to... zvláštní," pokývala jsem zamyšleně hlavou, ale ve skutečnosti si mnohem více starostí dělala s výběrem nápoje než s onou málem tragickou událostí. Přeci jenom... byla jsem naživu a to, že jsem se nějakým způsobem dostala ze silnice, nebylo nic světoborného. Na světě se děly mnohonásobně horší a záhadnější věci.

///

Vincent vystoupil na své zastávce a já měla deset minut na to připravit se na výšlap do kopce. S tetou jsme žily v nevelkém patrovém domku v jedné z těch méně nebezpečných a bezdomovci zamořených čtvrtí. Všichni kolem nás byli na poměry malého městečka nechutně bohatí a měli několik aut. Teta sice vlastnila Mini Coopera, ale jezdila jím do práce a mě tak nezbývalo nic jiného, než se dvakrát denně trmácet po rozježděné a v tomto ročním období nesmírně zablácené silnici. Za normálních okolností bych si prostě strčila sluchátka do uší, ale momentálně jsem je neměla a už jsem postrádala i MP3.

Odemkla jsem si vchodové dveře a úlevně vydechla, když mě obestřelo teplo a známá vůně vanilky linoucí se z osvěžovače vzduchu na parapetu. Zula jsem si zablácené boty a hodila je do kouta. Jen v ponožkách jsem vyběhla schody do patra a okamžitě se zavřela ve svém pokoji. Zkosené stěny byly natřené světle modrou barvou a jedna z nich, za za postelí, pomalovaná mými pokusy o květiny, zvířata a nejrůznější postavy z knih, filmů a seriálů, kterým jsem ale nijak zvlášť neholdovala. Rozložitá postel s chlupatým tmavě modrým přehozem dominovala celé místnosti a dodávala jí útulnějšího dojmu. Pokoj pro mě byl ideálním útočištěm a ráda jsem se do něj vracela. Z jeho stěn jsem doslova vyzařovala já, na každém centimetru bylo patrné, že zde bydlím já. Malby na zdech jasně nesly můj rukopis. Všichni, kdo můj pokoj kdy navštívili, to dle jejich slov vnímali stejně.

///

Převlékla jsem se do tepláků a volného trička a zasedla k psacímu stolu pocákanému nejrůznějšími barvami a zašpiněnému od uhlu a tuše. Z jednoho ze šuplíků jsem vytáhla svůj tlustý skicák, ve kterém jsem měla čisté poslední dvě stránky a tužkou si načrtla obrys. Vůbec jsem nevnímala, co kreslím. Až když jsem tužku odložila, došlo mi, že to, co jsem nakreslila, je obrys onoho červeného auta, které mě dnes málem připravilo o život. Nakonec jsem nad tím pokrčila rameny a usoudila, že to není špatný námět na obrázek a sáhla po akvarelu.