Wingless// FF Harry Styles CZ

XXIII. Rozpolcení

Harry

Jakmile už byla moc blízko, prostě jsem zmizel. Asi to ode mě nebylo zrovna nejtaktnější a muselo ji to zklamat, ne-li ranit, ale já to udělat prostě nesměl. Kdyby se jí to nedej Bože povedlo, následky by byly mnohonásobně horší, než si vůbec dovede představit. Její budoucnost by šla do kopru a můj posmrtný život by mi možná leda tak zamával z vrtulníku. 

Ne, prostě jsem nemohl dopustit, aby zemřela. Dokonce mi už ani tolik nešlo o to, že bych navždy bloudil světem smrtelníků, neviditelný, opuštěný a skrz na skrz až do morku kostí prolezlý pocitem viny, že mám na triku tolik životů a neštěstí. Nejvíc ze všeho bych litoval toho, že jsem ji o všechno obral. O přátele, rodinu, o život...

Myšlenky mi v hlavě vířily jako splašené, jedna nahrazovala druhou, zběsile se točily a motaly, stále dokola. 

Když už jsem ji zklamal tím, že jsem bez omluvy krutě zmizel, můžu jí to vynahradit alespoň tím, že splním její požadavek... pomyslel jsem si, když jsem konečně přestal sáhodlouze uvažovat nad tím, co se před chvílí odehrálo.

Dory mi sice byla sympatická asi jako psí lejno našlápnuté na podrážce a dávat na ni pozor se mi chtělo zrovna tak jako zapříst rozhovor s mým starým učitelem chemie, jenže jsem to Destiny dlužil. Za to, jak jsem jí zpackal život jsem jí dlužil mnohonásobně víc.

S povzdechem a ochotou hluboce pod bodem mrazu jsem zavřel oči a díky jedné z mála výhod mrtvých duší se objevil u Dory doma.

Z toho, co jsem si vyslechl na louce, jsem tak nějak očekával, že to bude jedna z těch domácností, kde je vše úzkostlivě čisté a sebemenší smítko prachu se rovná živelné katastrofě, ovšem, jak poslední dobou mívám v nehezkém zvyku, mýlil jsem se.

Hned v předsíni byla naházená hromada bot, zrcadlo působilo jako by v životě nepotkalo hadr, na poličkách se vršilo nejrůznější harampádí. Byl jsem tak vyvedený z míry, až jsem málem zapomněl, proč tu vlastně jsem a hodnou chvíli dokázal jen konsternovaně pozorovat. 

Jakmile jsem si uvědomil, že nepokrytě zírám, rychle jsem zatřepal hlavou, abych se trochu vzpamatoval a pomalými kroky jsem začal procházet zbylé prostory příbytku. Obývák už mi nevyrazil dech takovou měrou, stále ještě vyzařoval jistý chaos, ale na rozdíl od předsíně nepůsobil zanedbaně, nýbrž poměrně útulně. 

Pohledem jsem rychle přejel kuchyň a jídelnu, kde vládla na chlup stejná atmosféra a pak jsem raději rychle zamířil po schodech nahoru, kde, jak jsem předpokládal, by měla mít pokoj Dory a její sestra. Nijak jsem nespěchal, bylo už celkem pozdě, takže jsem předpokládal, že většina rodin bude mít hlubokou půlnoc.

Jakmile jsem zdolal schodiště, Doryiny dveře mě automaticky uhodily do očí, a to jsem ji ani nemusel znát. Vyzdobila si je fotografiemi se svými spolužáky a kamarády, z nichž se na mě, v mých očích krapet zlomyslně, culil její obličej. Zamračil jsem se na ony obrázky a když jsem zpozoroval, že z jednoho na mě vykukuje i Destinina rozesmátá tvář s vlasy vlajícími ve větru, přepadl mě vztek.

Nevěděl jsem, co přesně se mezi nimi odehrálo, ani jsem po tom nijak zvlášť netoužil, zvědavost nikdy nebyla mou parketou, ale předpokládal jsem, že se nejedná o nic pěkného, tudíž mě její odvaha si na dveře nalepit společnou fotku opravdu popudila. Rozhodl jsem se to však přejít, koneckonců byl jsem tu, aby se jí nic nestalo, ne abych chránil Destiny a zabýval se věcmi morálky. Ta taky nepatřila k mým silným stránkám.

Při pohledu na tu fotografii mě ale kromě vzteku přepadl taky strach. Nechal jsem Destiny samotnou, abych ohlídal tuhle intrikánskou mrchu. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale snažil jsem se spoléhat na to, že ji v noci nikdo neubodá a zítra ji ohlídá Vincent.