Wingless// FF Harry Styles CZ

XXVI. Úhel pohledu

Harry

Úplně jsem vypustil, že mám dávat pozor na Dory a hned po tom, co Wells dovyprávěl celý příběh, vytratil jsem se z baráku, abych si to všechno srovnal v hlavě. 

Na den, kdy jsem přišel o život, jsem z celkem pochopitelných důvodů nerad vzpomínal. Abych byl upřímný, úplně mě netěšilo zas a znova prožívat tu pekelnou spalující bolest, když mě pod sebou drtil těžký stroj. Sice netrvala dlouho, ale rozhodně jsem nebyl zrovna fanouškem překračování své komfortní zóny. Kor když se jednalo o to od ní odletět nadzvukovou rychlostí do jiné galaxie.

Teď jsem však byl odhodlaný všechno to prožít znova, jen abych si byl zcela jistý, co měl Wells na mysli. Jestli-že byla Destiny v nebezpečí, protože si na ni dělala zálusk jedna z nejnebezpečnějších frakcí, pár minut psychických muk za to stálo.

Odebral jsem se do nedalekého lesa, kde mě nic nemohlo rušit od přemítání, sedl jsem si na kámen a ponořil se do vzpomínek.

Vše, co se stalo v mém životě, jsem měl tak trochu v mlze a vždy chvíli trvalo, než z jedné určité vzpomínky opadla. Tenhle den byl však tak významný milník v mém životě, že netrvalo dlouho a celou tu nehezkou událost jsem měl jako na dlani.

Bylo to den před Štědrým dnem, kdy se v Sunset Hills konal tradiční Vánoční trh. Většina obyvatel tohoto města se na něj nahrnula, protože to za prvé byl skvělý způsob, jak se dovědět nejnovější drby, za druhé se tam vždy semlelo něco, čehož být svědkem stálo za to a za třetí tam panovala příjemná atmosféra.

Já znal Sunset Hills jako své boty, vyrostl jsem tam, ulicemi jsem se toulal téměř každý den. Proto jsem byl (podotýkám, že ne mou iniciativou) vybrán jako jeden z aktérů této situace. 

Vedoucí akce byl tehdy Lupus, vysoký, rozložitý, silný a krutý. Hotový alfa samec. Panovala mezi námi silná nevraživost, kterou jsme ani jeden nedovedl moc dobře skrývat, takže kdykoliv jsme měli spolupracovat, neobešlo se to bez vzájemných urážek, peprných nadávek a vražedných pohledů.

Plán byl takový, že jsme každý měl vyfasovat jednu z těch fešných černobílých motorek a v převleku vtrhnout na trh. Já jsem tam figuroval převážně jako navigátor, takže jsem nebyl zasvěcen do toho, co cílem celé akce je. Zkrátka a dobře mi bylo jen řečeno, že se tam s největší pravděpodobností bude nacházet někdo, kdo je pro nás nebezpečný. Nikdo z nás neznal jeho jméno, podobu a dokonce ani skutečnost, zda-li je to žena či muž nám nebyla osvětlena.  Mám pocit, že to tehdy nikdo nevěděl, možná dokonce ani Wells ne.

V den D nás i s motorkami naložili do aut a odvezli až skoro k místu, kde se celý ten masakr měl odehrát. Nebyl jsem z toho zrovna na větvi, ale Niger et albus byla jedna z mála šancí, jak přežít a mít se kam uchýlit.

Neměl jsem mezi svými spolupachateli přátele, s nikým jsem nenavázal nějaký hlubší vztah, ale přesto to byla skupina lidí, která mě v rámci možností přijala mezi sebe a poskytla útočiště. To mě tak nějak povinovalo splnit úkol, který mi byl zadán, ať se mi příčil sebevíc.

Když jsem v co největší tichosti zaparkovali těsně u náměstí a chystali se to všechno uskutečnit, začal ve mě hlodat červík pochybnosti. Nikdy jsem nebyl nijak krvežíznivý, jako Lupus, agresivní jako Corvus nebo sadistický jako Pardus. Ne, já i přesto, kolik jsem toho napáchal, v sobě měl stále kousek milosrdenství a lítosti. Při pohledu na to shromáždění na náměstí, kde se tísnili lidi, jež jen přišli oslavovat příchod Vánoc, jsem se zarazil, až do mě zezadu někdo vrazil.

Pamatuji si, že na mě dotyčný zavrčel: ,,Papilio, uhni kurva!" a odstrčil mě kvérem z cesty. Ačkoliv jsem rozhodně nebyl malý, ani nějaký rachatický klučina, všichni si ze mě dělali dobrý den. To proto jsem měl na břiše vytetovaného motýla, byl to výsměch od vedení. Každý jsme měli vytetované to zvíře, jehož jméno jsme nosili a já se mohl pyšnit jen tím kolosálním hmyzem, který už z dálky křičel, jaký zoufalec a slaboch jsem.