Wingless// FF Harry Styles CZ

XXXIX. Ztráta

Probudilo mě prudké bílé světlo, které jasně zářilo přímo nade mnou. 

Zamžourala jsem a protřela si temnotě přivyklé oči. První myšlenka, jež mi vytanula na mysli, se týkala místa mého pobytu. Nejprve jsem iracionálně usoudila, že pád z motocyklu ukončil můj život a já se nacházím v nebi. Pravděpodobně za to mohly mé stále ještě otupené smysly a mozek zahalený mlhou spánku.

Jenže potom se k mým uším donesly zvuky a pachy, které mi až děsivě evokovaly prostředí nemocnice a já se plně probudila do kruté reality.

Jakmile jsem otevřela oči dokořán, naskytl se mi pohled na malý čtvercový pokoj s bíle vymalovanými zdmi a několika přístroji uvnitř. Celé to působilo neutěšeně a trochu děsivě.

S vypětím všech sil jsem se posadila a pohledem ještě jednou přelétla celý pokoj. Nacházela jsem se na nemocničním lůžku, hlavu jsem měla ovázanou obvazem, několik míst na těle zalepených velkými náplastmi a do ruky mi byla zavedena kanyla.

Bolelo mě celé tělo a při každém pohybu jsem cítila nepříjemné a znepokojující píchání na hrudi. Zkusmo jsem se zhluboka nadechla a když jsem to ustála bez nějakých větších potíží  uklidnila jsem se. Dýchat jsem mohla, to bylo první dobré znamení.

Znovu jsem si lehla, abych ulevila všem bolavým místům a teprve v tu chvíli se zamyslela nad tím, proč tu vlastně jsem.

Motorka, les, pád... Vincent!

Jakmile jsem si vzpomněla na svého nejlepšího přítele, opět jsem se vymrštila do sedu, nehledě na bolest. Netušila jsem, co s ním je a nutně jsem to potřebovala vědět. Nemohla jsem tu jen tak ležet, když jsem neměla nejmenší ponětí o tom, zda je v pořádku, či nikoliv.

V tomto ohledu mi štěstí přálo a po chvíli se do mého neutěšeného pokoje nahrnula skupinka tří lidí v bílých lékařských oděvech, kteří jeden přes druhého něco blekotali a konzultovali spolu složku, kterou jeden z nich třímal v ruce. Další zdravotník, ten nejstarší z nich, došel až k mé posteli a za tichého brebentění druhých dvou, stále diskutujících o složce, mě začal prohlížet.

Potom mi beze slova vyjmul z ruky kanylu a místo mi přelepil náplastí, kterou musel vykouzlit, jinak si její náhlý zjev nedokážu vysvětlit.

,,Vypadá to, že až na pár pohmožděnin jí nic není," sdělil svým kolegům, jako bych tam snad ani nebyla.

Pak se konečně otočil ke mě usmál se. ,,Je to skoro až zázrak, slečno Youngová, vzhledem k tomu, jak... jak to dopadlo s-"

,,Co je s Vincentem?" vyhrkla jsem okamžitě, aniž bych toho dědu nechala domluvit. Měla jsem o něj takový strach, že mi bylo úplně jedno, jestli se chovám slušně či nikoliv. Ten člověk navíc musel být zvyklý na nejrůznější případy blouznění, tudíž nějaké to skočení do řeči ho nemohlo nikterak rozhodit.

,,Slečno Youngová..." začal nervózně a uhnul pohledem.

,,Kde je a co je s ním?!" utrhla jsem se na něj nasupeně. Jeho výraz a upejpavost se mi ani trochu nelíbily.

,,Pan Schlüssel to... tak trochu nepřežil," pípl téměř provinile a mě se v tu chvíli zamotala hlava.

,,C-cože?! Jak tak trochu nepřežil?" vyděsila jsem se. ,,Lžete!" obvinila jsem ubohého doktora, který za nic nemohl a přesto byl vystaven mému vzteku. ,,Nevěřím Vám."

,,Pokud na tom trváte, můžete se o tom přesvědčit sama," vydechl tiše a pokynul mi, že je mi povoleno vstát z lůžka. Překvapilo mě, že tak lehce povolil, ale nijak jsem se nad tím nepozastavovala.