Biatlonová Láska

26. Vzhůru

Zamrkala jsem a otevřela jsem oči. ,,Mar se vzbudila," řekl Sturla a na tváři se mu objevil obří úsměv. ,,Jupí, ahoj Mar," řekli ostatní. ,,Ahoj co se stalo?" zeptala jsem se, ale asi mi nerozuměli přes tu masku. Dale odběhl za doktorem, který za chvíli přišel. Zase mě strašně bolelo břicho. No fajn, to bude asi z té nehody.

,,Dobrý den slečno Fourcade," řekl a sundal mi masku. Nadechla jsem se pořádně sama. ,,Jak vám je?" zeptal se. ,,Skvěle, jen mě všecko bolí," řekla jsem. ,,Budete tu tak týden, pak vás pustíme," řekl. ,,Ok a co se vlastně stalo?" ,,No vrazilo do tebe auto Mar," řekl Dale. ,,Aha. Co mi je?" ,,Máte zlomenou nohu, ruku, ale to asi podle sádry poznáte. Dále na druhé noze máte vyvrtnutý kotník a na druhé ruce zlomené dva prsty. Pak jsme vám museli šít na hlavě a na noze. To je asi to viditelné," řekl doktor. Asi viděl moje překvapení a dodal: ,,Mohlo to být horší." Sturla už skoro brečel štěstím a obě Béčka se objímala. Dale objal Sturlu, kterému se už po obličeji kutálely slzy. ,,Mám hroznej hlad," řekla jsem. ,,Fajn, ale teď nemůžete jíst," řekl doktor. ,,Ale já mám hlad jako vlk." ,,Fajn, já něco přinesu," řekl doktor a odešel. ,,Už bychom měli jít," řekl Johannes. ,,Já tu zůstanu," řekl Sturla. ,,Asi jsem neměl trenérovi namluvit, že jdeme na záchod, že ne?" zeptal se Tarjei. ,,Jeďte vy dva a nějak to zakecejte," řekl Dale a Tarjei s Johannesem odešli.

,,Vím že mi do toho nic není, ale od kdy Fourcadovi mluví Norsky?" do pokoje vešel doktor s řádem jídla. ,,Že by od té doby, co se to naučili," řekla jsem. ,,Vy taky?" Doktor v podstatě vykulila oči. ,,Ja." ,,Nebo od té doby, co nejsou Fourcadovi," řekl potichu Dale. ,,Cože?" zeptal se doktor. ,,Ale nic," řekl Sturla a kopnul Daleho. ,,Auuuuuu co to děláš Sturlo!" zaječel. ,,Co se tu děje?" zeptal se doktor. ,,Ale nic pane doktore," řekl Sturla. ,,Proč vám pane Emiliene říká Sturlo?" zeptal se. ,,Dale ty vždycky musíš všechno vykecat," řekl Sturla. ,,Dale?" zeptal se doktor. ,,Aaaalleeee nic to jsou jejich mhmmmm přezdívky," řekla jsem. ,,Fajn tady máte jídlo," řekl doktor a dal mi na klín palačinky a džus. ,,Mohla bych brčko?" zeptala jsem se. ,,Ano," řekl doktor a z kapsy si vyndal brčko a dal mi ho do džusu. Napila jsem se. A podívala jsem se na palačinky. ,,Asi ji budeme muset nakrmit," řekl Sturla a sedl si vedle mě na postel. ,,Vás tu nechám," řekl doktor a odešel. Dale si sedl z druhý strany a palačinky krájel. Sturla mi je dával do pusy. ,,Cítím se jak mimino," řekla jsem. Sturla mi zrovna do pusy strčil kus palačinky a ta mi spadla na klín. Za chvíli už jsem měla snězeno. Teda s pomocí jedlíka Daleho, který pořád ždibal a pak dostal od Sturly sprda. Řekl toto: ,,Johannesi Dale, proč do prkýnka žereš, když je to od Mar." Dale se na něj díval, jak kdyby mu ulítly včely.

Dale nás pak nechal chvíli o samotě, tak jsme si popovídali a potom jsem je poslala na trénink, protože už bylo skoro poledne.

Doktor mi řekl všechno, co mi je a že je toho hodně. Prý mně to auto strašně  vrazili do břicha. Aha tak proto asu to břicho bolí non-stop

Celý zbytek dne jsem se dívala na televizi, kde jsem moc nerozuměla. Sundali mi kapačku a dostala jsem pití s brčkem. Jedna sestřička mi pomohla se najíst. Pak jsem usnula.

Další dny byly stejné. Ráno mě navštívili Norové a pomohli mi sníst snídani. Pak jsem se dívala na televizi. Potom přišel nás tým a pak jsem zase čučela na telku.

V Pátek ta bolest byla ještě horší. Doktor se mě přišel zeptat, jak mi je. ,,Strašně mě bolí břicho," řekla jsem a právě mi jím projela strašně ostrá bolest. ,,Tak pojďte, podíváme se na to," řekl a prohmatal mi břicho. Vždycky jsem strašně vyjekla, jak mě to bolelo. ,,Mát  něco se slepým střevem. Asi prasklé. Musíme vám to ihned operovat. Promluvíme si o tom potom, ok?" ,,Fajn." Odvezli mne někam, kde mě uspali.

Probudila jsem se někdy v noci a u postele stál doktor. ,,A teď mi můžete vysvětlit, proč jste nám neřekla, že vás bolí břicho." ,,Já myslela, že je to z té nehody." ,,Aha." Pak mi ještě řekl pár věcí.

V Pondělí odjížděli. Teda teď budou mít týden pauzu. Já chtela domů, ale oni si mě tu chtěli ještě týden nechat. Nakonec se mi to nepovedlo obměkčit je, abych mohla, ale když tu budu ležet, tak budu moct jet poslední závody! Teda jsem si to dohodla spíš sama.......

Odpoledne mi sundali sádru na prstech, takže jsem mohla alespoň jednou rukou jíst. Taky mi sundali ortézu z kotníků. Dnes je nějakého 10 března nebo tak nějak.

Celý týden jsem ležela v posteli a volala jsem si se Sturlou a taky s Nory a s Emilienem a Quentinem, takže s Makulou, Evkou, Tiril a Ingrid.

V sobotu mi sundali sádru z nohy a ruky a šla jsem na rehabilitace. Ta paní říkala, že na mne skoro ani není poznat, že jsem měla nehodu. ,,A můžu trénovat?" zeptala jsem se. ,,Trochu asi jo," řekla. ,,Boží," řekla jsem. Pak jsme dokončili rehabilitaci a paní mě pustila. Šla jsem si domluvit nějaký hotel. Pak jsem šla na Holmenkollen a snažila se nějak domluvit, že bych potřebovala trénovat. Ten pán říkal, že tu trénuje Norský tým. Tak jsem mu řekla, že si to s nima vyřídím. Takže mě pustil dovnitř areálu. Šla jsem na střelnici a přišla jsem k Norském trenérovi mužů, kteří teď asi jezdili okruh. Trenér se na mne podíval.

,,Dobrý den slečno Martine. Co vy tady?"
,,Dobrý. Měla jsem nehodu a musím tu chodit na rehabilitace. No a potřebovala bych trénovat. Povolili mi to. Jen jestli bych tu nemohla teď trochu trénovat. Bude to tu, jak bych tu nebyla. Prosím."
,,Fajn."
,,Děkuji vám moc."
,,No nemáte zač. Kdybyste něco potřebovala, můžete přijít za mnou."
,,Tak díky."
,,Nemáte zač."

Šla jsem k tomu pánovi, co mě nechtěl pustit a všechno jsem mu řekla. Vzala jsem si běžky a malorážku. Nazula jsem si běžky a šla se projet. Za chvíli jsem dojela na střelnici a vzala jsem si malorážku. Lehla jsem si. Ruka se mi sice trochu klepala, ale nebyla to žádná hrůza. Nakonec to byla jedna chyba. V podstatě lepší než předtím. Že by to pomohlo? Na trénincích jsem většinou sestřelila maximálně půlku. Ještě jsem si dala stojku. Taky jedna. Ty brďo. Zajela jsem si ještě pár kilometrů a skončila jsem s tréninkem.

,,Ahoj Mar. Co ty tu?" zeptal se mě Johannes.
,,Trénuju."
,,Tak brzo?"
,,Jo."
,,A proč nejsi se svými?"
,,No v nemocnici si me chtěli nechat. Tak jsem se domluvila s vaším trenérem, že tu můžu trénovat, ale že musím být neviditelná. Tak čau Johannesi." Odešla jsem.