Biatlonová Láska

6. Pitomé pravidlo

Jsem na tréninku a přemýšlím o všem možném. Za dvě hodiny jedu stíhačku a mám dost velký náskok.

Ve stíhačce jsem skončila třetí a zase mi gratulovala celá rodina. Po tom jeli muži a já fandila Emilienovi, nevím jako to bude dál a jestli to někomu řekneme.

Sturla je druhý! Pak šel na ceremoniál a na konferenci. Po ní jsme šli spolu do hotelu. Na pokoji jsme si povídali a Sturla mě učil, jak hrát na "kytaru".

,,Moc ti to jde," řekl a ukázala palec nahoru.

,,Díky, jsem přirozený talent," řekla jsem a zasmáli jsme se. Lyže jsme opřeli o zeď a šli jsme do lesa.

V lese jsme si povídali.

,,Jak to bude dál? Řekneme to někomu?" zeptal se.

,,No asi to nikomu říkat nebudeme. U nás v týmu platí takový zákaz, nikdo o něm nemluví, ale stejně to všichni dodržují," řekla jsem.

,,A jaký?" zeptal se.

,,Nesmíme se kamarádit a nesmíme chodit s Nory," řekla jsem.

,,A kdo to jako vymyslel?" zeptal se.

,,Nevím. Už to platilo před bratry," řekla jsem.

,,A porušil to někdy někdo?" zeptal se.

,,Nevím. Podle mě to porušojou v jednom kuse. Většinou to ale nikdo nikomu neřene," řekla jsem

. ,,Ale zákazy jsou přece od toho, aby se porušovaly," řekl.

,,To máš pravdu," řekla jsem a políbila jsem ho.

,,Půjdeme na hotel?" zeptal se po chvíli.

,,Jo, ale postupně," řekla jsem a první jsem šla já a za chvíli on. Naši trenéři mají oči všude. Bohužel. Na pokoji jsme hned usli.

Ráno jsme se se Sturlou hádali o koupelnu, nakonec jsem vyhrála já. Museli jsme se oba pořádně umýt, protože jsme to včera nestihli. Sturla šel do koupelny a mě volal Martin a Simon. To vážně musí volat pokaždé v ten stejný čas? První to zvednu Martinovi, nemám zájem poslouchat Simona.

,,Dobré ráno Mar."

,,Ahoj Martine."

,,Jak je?"

,,Skvěle."

,,Hlavně se nám tam do nikoho nezabouchni."

,,Jsi už jak Simon."

,,Tak promiň a hodně štěstí do závodu."

,,Díky čau."

,,Čau."

Pal jsem ještě musela odbýt telefonát se Simonem.

,,Ahoj Mar."

,,Čau Simone, co jsi potřeboval?"

,,Já ti jen chtěl popřát štěstí a Taky ať si to užiješ."

,,Tak díky. Půjdu na snídani."

,,Ahoj dobrou chuť. A večer mi zavolej."

,,Jasně mami."

Sturla vylezl z koupelny.

,,Víš jak dlouho jsi tu koupenu okupoval?" zeptala jsem se.

,,Ne, pojď," řekl a šli jsme.

Nemuseli jsme si dělat starosti, že by nás někdo podezíral. Máme spolu pokoj, takže není podezřelé, že jdeme na snídani spolu.

Po snídani jsem šla s Emilienem na stadion. Dneska se jede vytrvalostní závod. Těším se a taky bojím. Doufám že zase nebude všude plno článků s titulkem Selhání Fourcadové.