Letní kemp

-8-

Scott

Když jsem se vracel od lavičky, někdo do mě narazil a spadl na zem. Otočil jsem se a spatřil Avery.

„Panebože Avery, jsi v pořádku!?" vyjekl jsem.

„Jo jsem, spíš já se omlouvám, nedávala jsem pozor kam běžím." řekla Avery potichu. Podal jsem ji ruku abych ji zvedl ze země.

„Co ruka, je v pohodě? " zeptal jsem se opatrně.

„Jo to bude-"

„Odkud máš tu modřinu?" přerušil jsem ji.

„To nic není, jen jsem se bouchla."

„Lže. Tohle nevidím poprvé. Ale když o tom nechce mluvit, nebudu ji nutit. Třeba mi to někdy přizná, co se doopravdy stalo." pomyslel jsem si.

„No dobře, ale kdyby se to zhoršilo tak řekni, půjdu s tebou za zdravotnicí." řekl jsem jí důrazným tónem.

„Dobře, kdyžtak ti to řeknu. Ale teď pojď, jdeme pozdě na tribunál." řekla a vydali jsme se k ohništi.

***

Když jsme došli k ohništi, sedli jsme si na levou stranu ohniště, kde sedělo Verdes Maximus. Musel jsem se pro sebe usmát.

Když si později sundala mikinu, měla zelené triko s nápisem Verdes Maximus a nehorázně ji to slušelo. Nemohl jsem z ní spustit oči. Z mého přemýšlení mě vytrhl Markův hlas.

„Vítejte na tribunálu!" zvolal a všichni začali tleskat a hvízdat.
„poprosím nováčky, aby se postavili. Až přečtu vaše jméno, předstoupíte a já vám udělím tým."

Neochotně jsem si tedy stoupl a čekal na vyslovení mého jména. Byl jsem jako poslední.

Předstoupil jsem před Marka, ten mě pozdravil a se zeleným pruhem co mi namaloval prstem na tvář zvolal „Verdes Maximus!"

Celý tým včetně mě se radovalo že jsem u nich v týmu.

Nebudu lhát, tajně jsem si to přál, už kvůli Avery, abych na ni dal pozor. Sice jsme jen kamarádi, ale to nevadí.

Avery mi podala zelené triko s nápisem Verdes Maximus a objala mě se slovy „Gratuluju." Objetí jsem ji opětoval o něco více. Nevadilo jí to, a za to jsem byl rád.

Po tribunálu se opékaly párky, někdo si opekl chleba a zpívali se písničky.
Seděl jsem na dřevěné lavičce u ohniště. Vedle mě seděla Avery, která měla hlavu položenou na mém rameni. Když jsem se ohlédl po ostatních, ucítil jsem na sobě pohled který mě propaloval.

Byl to Nathan.

Avery

Seděli jsme se Scottem u ohniště. Hlavu jsem měla položenou na jeho rameni. Z ničeho nic se mu naply svaly. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se, po kom se dívá.

No sakra. Nathan.

***
Po chvíli jsem Scottovi řekla že už půjdu do chatky. On se zvedl a doprovodil mě. Cestou jsme jen mlčeli. Bylo to takové mlčení které bylo přirozené, každý poslouchal kousek noční přírody.

Došli jsme k mé chatce. Odemkla jsem a otočila se na Scotta, který si pohrával s mými vlasy. Byl strašně roztomilý.

„Ehm Scotte?" vyrušila jsem ho z jeho přemýšlení.

„Ano?" Zeptal se. „Jo jasně, nebudu tě zdržovat." podíval se omluvným pohledem.

„Neboj, mě nezdržuješ, já jen aby ti nebyla zima." řekla jsem pobaveně.

Nic neřekl a jen mě obejmul. Obejmutí jsem mu opětovala.

„Dobrou noc, hezky se vyspi." zašeptal mi do vlasů a nakonec mi dal ještě pusu do vlasů.

„Dobrou noc, děkuji za doprovod." odpověděla jsem s úsměvem.

Zalezla jsem do chatky, vzala si ručník, pyžamo a šla jsem se osprchovat. Když jsem vylezla z koupelny, na druhé posteli seděl Nathan.

To není dobrý.

„Co tu chceš?" řekla jsem otráveně.

„Pokud vím tak jsi moje, tak proč se objímáš a usmíváš na toho přiblblýho Andersona?" řekl naštvaně.

„To mě jako sleduješ?" zeptala jsem se teď už vytočeně.

„Odpověz mi kurva!" a vlepil mi facku.

„Scott je narozdíl od tebe hodnější a záleží mu na mě."

„To ale neznamená že ho budeš balit." a tímto mi vlepil facku z druhé strany.

„Vypadni." řekla jsem ještě v klidu.

„Ne."

„Vypadni!" teď už jsem zařvala.

„Tohle bude mít ještě dohru holčičko." a opustil mou chatku.

Sedla jsem si na postel, přitáhla kolena k bradě a začala brečet. Brečela jsem tak dlouho dokud jsem neusla.