Letní kemp

-20-

Avery

„Tak jo děcka. Pro dnešek by to stačilo. Je 21:00. Máte hodinu na hygienu a vaše věci. Ve 22:00 vás zase obejdu." řekl táta.

Všichni se zvedli a šli do svých chatek. Rozloučila jsem se s klukama a šla do své chatky.

V chatce jsem se svlékla a šla si dát sprchu. Ve sprše se mi lépe přemýšlí takže jsem přemýšlela hlavně nad Scottem.

„Nevím proč ale něčím mě přitahoval. Známe se jen 3 dny ale i tak. Proč se o mě tak stará, proč mě prostě nenechal v tom lese. Beztak mě chce jen do postele a pak čau. Ale na to on nevypadá. Vypadá že je hodnej. Uvidíme co se z něho vyklube."  s těmito myšlenkami jsem vypla vodu, osušila se a šla si lehnout.

Zkusila jsem usnout ale nějak mi to nešlo. Vzala jsem si knihu a začala jsem číst tak kde jsem skončila.

***

Byla jsem tak začtená, že jsem málem přeslechla tiché klepání.

„Dále?" řekla jsem to jako otázku.

„Ahoj, nespíš?" do dveří vykoukla Scottova hlava.

„Ahoj ne, nespím. Pojď dál a posaď se."

„Tajně jsem doufal že ještě spát nebudeš." řekl stydlivě.

„Jak vidíš, nespím." odpověděla jsem pobaveně. „Copak tu vlastně děláš?"

„Upřímně? Doufal jsem že bys mi mohla o sobě něco říct. Moc toho o tobě nevím." pokrčil rameny.

„Taky toho o tobě moc nevím Scotte Andersone." uchechla jsem se.

„Tak co kdyby jsme si dávali navzájem otázky?" zeptal se tajemně Scott.

„Tak fajn, pojď mě mě na postel." a ukázala jsem na místo vedle sebe. „Začni." vybídla jsem ho.

„Tak jo. Proč zrovna Hampton?"

Tuhle otázku jsem tak nějak čekala i nečekala. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nikomu jsem to neřekla, a teď cítím že Scottovi můžu věřit, že mě pochopí..

„Víš, před rokem mi zemřela máma. Jela v autě z práce domů, když ji ze silnice smetl nějakej kretén, kterej byl opilej a zdrogovanej. Na místě byla mrtvá. Nedalo se nic dělat. Tátu to dostalo. Protože v tu dobu volal s mámou." teď už mi slzy stékaly proudem. Scott mě obejmul a já pokračovala. „Bydleli jsme ve velkém domě. Byl opravdu velký. Bez mámy to tam začalo být pro nás s tátou velké. Tak jsme se rozhodli přestěhovat do menšího. A právě v Hamptonu se naskytl menší baráček akorát pro mě s tátou. Jakmile skončí kemp, budeme se tam stěhovat." dořekla jsem, teď už v poměrně v klidu.

„A ten řidič?" zeptal se opatrně Scott.

„Dostal 10 let a musel nám zaplatit odškodnění. Plus jsme dostali od pojišťovny pojistku co měla máma."

„Avery, je mi to moc líto." šeptl mi do vlasů.

„Ale už je to za mnou. Jen když si na ni vzpomenu tak mi je smutno." pokrčila jsem rameny.

„Teď se ptej ty." pobídl mě Scott.

„Pokud vím ze zkušenosti, tak vždycky odváželi své děti na tábor oba dva rodiče.." začala jsem a on už věděl kam mířím.

Scott

Nebudu lhát. To, s čím se mi Avery svěřila jsem nečekal. Nevím co bych dělal kdyby se mi toto stalo.

Pak mě ale zarazila otázkou, mířící na mého otce.

„Vím že to co se stalo mě, se nevyrovná to co se stalo tobě. Ale věř mi, že mě to zasáhlo stejně tak jako tebe.."  odmlčel jsem se a Avery kývla hlavou ať pokračuju. „Když jsem byl menší, byli jsme docela šťastná rodina. Proč docela? Měl jsem mámu a tátu spolu. Háček byl v tom že když se táta opil, tak se neznal. Byl hnusnej jak na mě, tak i na mámu. Vždycky se opil v hospodě, někdo ho tam vždycky vytočil a doma si to na nás vybil. Mě dal vždy jen facky. Máma byla na tom hůř. Máma to schytala víc než já. Jí dával taky facky, někdy i pěsti. Kopal do ní i když viděl že jí to bolí. Jednou, když už mě zmlátil, zavolal jsem tajně policii a záchranku. Řekl jsem jim co se děje, nadiktoval jsem jim naší adresu a pootevřel dveře. Když jsem to zavěsil tak jsem vzal nejbližší pánev a bouchl ho do hlavy. Nejdřív málo, aby šel za mnou, a pak hodně. Na to se skácel na zem a asi byl chvilku mimo. Běžel jsem k mámě, která tam jen ležela. Nic nedělala, jen dýchala."

Při té vzpomínce jsem se snažil být v klidu. Ale Avery to poznala, obrkočmo si na mě sedla a obejmula mě.

„Bude to dobrý. Nemusíš už nic říkat." řekla.

Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval.

„Po příjezdu policie a záchranky si otce vzala policie a já s mámou jel do nemocnice. Mě nic nebylo, měl jsem jen pár modřin ale máma měla menší otřes mozku a pohmožděné břicho. Ulevilo se mi když mi řekli, že za pár dnů půjdeme domu. Do té doby jsem byl jen u mámy na pokoji. I přes návštěvní hodiny a doktoři se sestrama to chápaly a nechávali mě tam. Pak jsem si uvědomil několik věcí. Stal jsem se vzorovým synem. Začal jsem cvičit, pomáhat mámě, zlepšil jsem si i známky ve škole. Stal jsem se kapitánem fotbalového týmu. Máma byla a je na mě pyšná. A já zase na ni, že to se mnou vydržela." skončil jsem a obejmul Avery.

„Promiň Scotte, nevím co ti na to říct." odpověděla smutně.

„To nevadí, stačíš mi ty s tvým objetím." zamumlal jsem ji do vlasů.