Soldier (Larry Stylinson)

2.

,,Dobré ráno, zombíci! Abyste se pěkně probudili, uděláme si malý výlet. Ale nejdřív..." křikl Tomlinson a přistoupil blíž k naší řadě.

Byli jsme jeden vedle druhého, každý jsme byl v uniformě a v pozoru jsme zírali před sebe. Proto, když začal chodit Tomlinson před námi, znejistěl jsem, protože jsem se nesměl ani pohnout, ale zároveň jsem ho už konečně chtěl vidět zblízka.

S rukama za zády došel až ke mně. Stál půl metru ode mě. Poprvé jsem mu pohlédl do očí a málem se zakuckal. Byly nádherné! Nebyly ani trochu rozespalé, jako ty naše. Přimhouřil oči a dál mě s kamenným výrazem propaloval pohledem. Nakonec sjel očima po mé uniformě až k botám. Pak šel dál.

,,Jméno!" křikl najednou na kluka, který stál vedle mě. Z jeho hlasu mi přejel mráz po zádech.

,,R-Richard Silver, p-pane!" odpověděl koktavě voják.

,,Jak je možný, že nemáš jmenovku, Silvere?!" zakřičel znovu.

,,M-musela se odlepit, p-pane," odpověděl zase.

,,Nepřipadá v úvahu!" zaječel zase instruktor a já se neubránil oklepání. Děsil mě, ale přesně proto tu pracoval. ,,Jelikož je to první den, dáš si jenom dvacet kliků," sykl Tomlinson s úšklebkem.

Znovu jsem se musel oklepat. Nebylo to sice moc vidět, ale jelikož stál Tomlinson hned vedle mě, viděl to. ,,Stylesi, víš co znamená pozor?!"

,,Ani se nehnout, pane!" odpověděl jsem hlasitě a dál zíral na neurčité místo před sebou.

,,A proto se pohybuješ?! To je porušení příkazu, chlapče! Dvacet kliků, dělej!"

,,Ano, pane!" potvrdil jsem a bez reptání začal dělat kliky. Ten kluk vedle mě zrovna končil, takže se postavil a já klikoval sám. V hlavě jsem Tomlinsonovi nadával. Debil. Ale s tímhle zacházením jsem počítal.

Uniforma byla neuvěřitelně těžká, táhla mě k zemi. Bylo čím dál těžší se zvedat zase nahoru, ale nakonec jsem přece jen dvacet kliků dal. Tomlinson už stál zase naproti nám.

,,Fajn. Teď si zaběháme. Nechci slyšet stížnosti, že vás bolej nožičky! Tohle je vojna a šli jste sem dobrovolně, tak se opovažte fňukat!" zakřičel. ,,Rozumněli?!"

,,Ano pane!" odpověděli jsme sborově.

,,Tak za mnou!" křikl a rozběhl se pryč.

Všichni jsme nasadili svižné tempo a běželi jsme za ním. Těžké kanady nám zatěžovali nohy a bylo těžké je zvedat. Bylo to něco naprosto jiného, než doma běhat v těch lehoučký nike botách. Tohle bylo, jako bychom měli k nohám přivázaný pytel s kamením. Obzvlášť, když jsme schválně museli probíhat kalužemi a blátem. Kanady do sebe ihned všechno vsály a tak byly ještě těžší.

Už po deseti minutách jsme všichni lapali po dechu, zatímco Tomlinson si běžel jako laňka. Jak to ksakru dělá?!

,,Tak co je?! Dělejte vy líný prasata!" ohlédl se.

Zavrčel jsem vzteky a trochu zpomalil, aby mě doběhl Zayn.

Vděčně se usmál, ale pak se rozkašlal.

,,Jsi v pohodě?" zeptal jsem se zadýchaně.

,,Dřív jsem kouřil." vysvětlil a znovu se rozkašlal. Dost zpomalil a tím jsme se dostali do poslední řady.

,,A zvládneš to?"

,,Nejsem si jistej," zasípal.

,,Dobře..." zamumlal jsem a prostě a jednoduše si Zayna hodil přes rameno. Vojáci mají přece stát při sobě!