Soldier (Larry Stylinson)

11.

Louis vstal a rázně přešel ke mně. ,,Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to mělo bejt?!" zeptal se.

,,Já?! Louisi, JÁ ti mám něco vysvětlovat?!" vyjekl jsem naštvaně.

,,Ano, ty!" píchl mi do hrudi prstem.

Zamračil jsem se a dlaněma ho od sebe odstrčil. ,,Jsi hajzl, Louisi! Vypadni z mýho pokoje!" křikl jsem.

Louis se na mě zmateně podíval. ,,Harry, nevím, co blbneš. Ty žárlíš?"

,,Ne Louisi, jen mě dost udivuje, že ještě minulou noc jsi mi šukal prdel a dneska po sobě necháš lézt holku! Chápeš to? HOLKU!!"

Naštěstí jsem nebyl takový dement, abych posledních pár vět křičel, takže jsem se ztišil, až jsem křičel jen šeptem.

,,Tak tohle tě žere..." uchechtl se Louis. ,,Harry, to je tak trochu složitější. Není všechno..."

,,Louisi, padej odsud," řekl jsem už klidně a začal ho vystrkovat směrem ke dveřím.

Louis se ale vzepřel. ,,Nikam nejdu. Nejdřív bych ti rád vysvětlil..."

,,Louisi, chápu to. Jsi bisexuál, dlouho jsi neviděl svou holku a potřeboval sis zasunout, tak jsi pobláznil hloupýho panickýho studentíka a zneužil ho. Jednoduchý. Tak, a teď dobrou!" odpálkoval jsem ho a vytlačil ho ze svého pokoje.

,,Harol-" zabouchl jsem mu dveře před nosem, takže jsem naštěstí neslyšel, jak mi říká tím hrozným jménem. Nebo přezdívkou? To je jedno. Každopádně tohle oslovení nemám rád.

**pondělí**

,,Pozor!" křikl Niall a my splnili rozkaz. ,,Teď nacvičíme pochod! Musíte být sehraní! Do řady!" zapískal.

,,Tak jo, pochod na místě! Všichni srovnat do rytmu!"

,,Pravá! Pravá! Pravá!" křičeli na nás v sekundových intervalech ze všech stran. Už mě to nebavilo. Nebyli jsme sehraní a instruktoři byli naštvaní, že nám to nejde. Navíc mi přišlo divné, že tu není Louis. Ten na nás má největší vliv. S ním by nám to možná šlo.

Nemusel jsem však čekat dlouho a Louis vyšel z kasáren. Postavil se k Niallovi a něco si špitali. Kupodivu jsem k Louisovi necítil takovou zášť, jako předtím. Ano, pořád jsem byl naštvaný, ale už ne tolik.

Louis se zamračil a hned začal prskat. Jak jinak, že? ,,Pro krista pána, to jste opravdu tak neschopný?! Snažte se, nebo vám napařim den v posilce a zažijete takovou dřinu, že se z toho poserete!" zakřičel a tím mě dokonale vytrhl ze zamyšlení. ,,Dělejte! Pravá, levá, pravá, levá! A pořádně zvedejte ty kolena!" křikl zase a začal procházet kolem nás, dívající se na naše kolena. Když procházel kolem mě, samozřejmě se mi nezapomněl hluboce podívat do očí. Naštěstí jsem se ale za tu dobu naučil být proti jeho hypnotizujícím pohledům naprosto imunní.

Neříkám, že se mi pomyslně nepodlamovala kolena, ale myslím to samozřejmě tak, že jsem se naučil nedávat najevo své myšlenky a pocity. Rozhodl jsem se před Louisem chovat čistě profesionálně. Pokud se tak vůbec umím chovat...

,,Dobře, teď do formace a budem pokračovat tam. Musíte se to naučit, máte necelý měsíc! To mi připomíná... Nezapomeňte na ty testy, co zejtra děláte!"

Testy. Úplně jsem na ně zapomněl. Budu se muset ještě učit večer. Nebo spíše opakovat, abych měl prostě jistotu, že to dám.

Seřadili jsme se do formace, což je prostě jakýsi čtverec, ve kterém stojíme. Jelikož nás je v naší skupině třicet pět, naše formace je takový obdélník, sedm krát pět. Já jsem ve druhé řadě hned první, takže krajní. Uvidí mě víc lidí. No super. Tak to se doopravdy budu muset snažit nic nezvorat.

,,Druhá řada! Dejte ty kolena vejš! Pořádně! Všichni!" křikl zase a začal kolem nás zase chodit a různě se krčit, aby lépe viděl, jak vysoko ta kolena dáváme. ,,Zayne, trochu níž, takhle vypadáš jak nějakej čáp nebo co... Okej, tak čáp ne, ale prostě dej ty kolena trošku níž. Harry, ty jsi taky krajní, tak je taky sniž." řekl.

Ano. Řekl. Nekřičel ani nehulákal, prostě mluvil.

,,Johnny? Jsi Johnny?"

,,Ano, pane!"

,,Fajn. Tak teď skoč za poručíkem Kylem a řekni mu, ať po tobě pošle papíry s informacemi ohledně formací a pochodů, co budou při přísaze."

,,Rozumím, provedu!" zasalutoval jeden z krajních vojáků a rozběhl se do budovy.

****

Když byli Horan s Tomlinsonem konečně spokojení, vzali nás na jakýsi plac, kde byla spousta hrazd a podobných věcí. Museli jsme šplhat po tyčích, přitahovat se na hrazdách a dělat i sedy-lehy. Od každého padesát. Prý nás dneska šetří, abychom byli fit na zítřejší zkoušky.

A tak jsme nakonec docela spokojení zapadli do jídelny a u okýnka si brali jídlo.

Vrtal jsem se vidličkou ve špagetách a bloumal myšlenkami všude možně. Co bude, když se mi nepovedou někdy udělat nějaké testy a zkoušky? A co vlastně bude, když je naopak splním všechny a budu stoupat výš? Kde nakonec skončím? Převelí mě na jinou základnu?

Kdy se dostanu domů? Kdy uvidím Gemmu?

Nevěděl jsem. Bylo to těžké. Nešlo to posoudit, nešlo na tyto otázky odpovědět. Tady se pravděpodobně dá říct pouze to, že musím čekat a čas mi nakonec odpoví na všechny otázky.

,,Nesnášim, když se jim furt něco nelíbí. Udělejte tohle, udělejte tamto... 'Zvedejte ty kolena! Zayne, nezvedej je tak vysoko! To jste fakt tak neschopní?!' " postěžoval si Zayn a já si až teď všiml, že si přisedl. ,,Ani nevíš, jak se těším na převelení!" podotknul a zasnil se.

,,Jo. Ale bůh ví, kde skončíš. Může to tam bejt ještě horší. Já si to tu docela užívám, i když je pravda, že už jsem z toho všeho taky pořádně unavenej a otrávenej. Ale musíme si uvědomit, že jsme sem šli dobrovolně, a že jsme s tím počítali a věděli to." pokrčil jsem rameny.

Zayn přitakal. ,,No to jo no. Ale mně přijde, jako by se přímo vyžívali v tom nás zničit."

Zasmál jsem se. ,,A víš čím to je? Oni si to totiž opravdu užívaj. Ale nedivim se jim. Mají moc, můžou si dělat skoro všechno, co je zrovna napadne. Můžem bejt rádi, že nejsme v americký armádě. Třeba u SEAL. Podívej se na Americkýho snipera a pochppíš. Věř mi, Zee. Tady jsme ještě obklopeni bavlnou," odříkal jsem svůj poučovací proslov.

Zayn přikývl. ,,Já vím. Jenom je to prostě nezvyk, oproti tomu pohodlí, co jsme měli doma," pokrčil rameny.

,,Jo, to je pravda," pousmál jsem se. ,,No nic, jdu se učit na zítřek. Tak na pokoji, zatim čus!" rozloučil jsem se a zvedl se.

Odnesl jsem tác se zbytkem jídla a vydal se na pokoj, kde jsem si dal sprchu a zalezl si do postele. Otevřel jsem si sešit a začal si pročítat všechno, co jsme si zapisovali. Bylo toho dost, ale naštěstí jsem si to pamatoval, takže jsem si opravdu jen opakoval.