Soldier (Larry Stylinson)

16.

Pátek. Konečně poslední den a pak bude víkend. Božský víkend s božským Louisem.

,,...Harolde, posloucháš mě?" zabručel Zayn a pod stolem mě kopl do holeně.

,,Ehm, promiň, co?" zeptal jsem se a upil si trochu kávy z kelímku.

Zayn zakroutil očima. ,,Že dneska máme střelby. Takže ve tvém osobním zájmu ti radím vyčistit si zbraň," řekl.

Uchechtl jsem se. ,,Zayne, já na rozdíl od tebe nejsem prase a čistím si zbraň hned po tom, co ji zasviním. Takže to logicky znamená, že je čistá," vysvětlil jsem mu, jak se věci mají. Tohle jsem měl po mámě. Od mala mě s Gemmou učila pořádnosti a čistotě, a to mi díky bohu vydrželo až do dospělosti.

To mi připomíná, že bych měl mamce zavolat. Přísaha se blíží, bude už za dva týdny a pak budu oficiálně voják. A budu mít skutečnou hodnost. Což je do začátku vojín, ale vzhledem k tomu, že tu zůstávám dál a nepřevelili mě jinam, budu mít brzy hodnost vyšší. A výhoda je, že tu budu pracovat jako voják, což znamená, že budu dostávat alespoň základní výplatu.

,,Dneska jsi nějakej zasněnej," poznamenal Zayn a zvedl se. ,,Skočím si za Jenny, uvidíme se na place," řekl ještě a už mizel pryč.

,,Dobrý ránko," ozvalo se vedle mě a já sebou trhnul leknutím. ,,Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit. Jsi v pořádku? Přijdeš mi nějakej... Divnej," zamračil se Louis a sedl si naproti mně.

Pousmál jsem se nad jeho starostí. Třeba ke mně něco cítí... Alespoň trošku. ,,Jen jsem se špatně vyspal, ale jinak jsem v pohodě. Ale bojim se, že dneska nebudu dělat nějak extra suprový výkony. Budu rád, když udržím samopal. Teda, né že bych jindy dělal dobrý výkony..." povzdychl jsem si.

,,Harry, co to povídáš? Měl by ses probudit. Jsi tu jeden z nejlepších. Proč myslíš, že ti chtěj udělit hodnost četaře? Přeskočil jsi vojína i svobodníka. Když to půjde takhle dál, budeš pořád stoupat,"

,,Počkej... Cože? Já nebudu vojín?" podivil jsem se.

Louis se zasmál. ,,Ne. Ty a ještě asi další dva chlapi přeskočíte pár příček. Ale neboj se, je to legální a zasloužený. Jen aby sis nemyslel, že jsem se za tebe nějak přimlouval... Ale zase neříkám, že v tom nemám podíl," zazubil se.

Zasmál jsem se. ,,Tak to je hustý, máma bude mít radost." usmál jsem se.

,,Bude na tebe pyšná. I já jsem na tebe pyšný. Ale Harry, s nikým o tom nemluv, ano? Nevíš nic. To, co jsem ti teď řekl, jsem neřekl, jo?"

Přitakal jsem. ,,Jo, neboj se," usmál jsem se a zatím úspěšně odolával pokušení se ho dotknout. Koukali jsme si do očí a já se v nich začal utápět. ,,J-Já... Radši půjdu, přestávám se ovládat," špitnul jsem a zvedl jsem se.

Louis se uchechtl a přikývl. ,,Tak... Až dneska skončíme, někde si tě odchytnu a pojedem. Užij si dnešek, máme střelby. To máš rád. Teda do tý doby, než dostanete jinej úkol," řekl a s milým výrazem a téměř neviditelným mrknutím se otočil a odešel.

Nevěděl jsem, jak věděl, že střelby mě nehorázně baví a miluju je, ale bylo mi to jedno. Ale jak mluvil o tom druhém úkolu, trochu jsem se vyděsil. A řekl to tak zvláštně tajemně... No, nechám se překvapit.

*******

Střelby byly jako vždy naprosto úžasné. Měli jsme střílet na terč nejdříve ze samopalu a potom z uziny, což je vlastně něco jako zmenšenina samopalu, ale vypadá to mnohem vtipněji. Vlastně to skoro ani nevypadá, jako samopal, ale je to opravdu jistý druh samopalu, to vím na sto procent.

,,Dobře, střelby dneska končí. Teď jdeme na jinej úkol. Bude se vám to zdát naprosto jednoduchý, ale zas tak jednoduchý to není. Takže sebou hněte, jdeme do sektoru C3.

Sektor C3. Co budeme dělat v sektoru C3? Tam jsou přece tanky, pandury a podobné vozy. Tam přece chodí ti, co se učí ovládat a řídit taková vozidla. Nejde mi to do hlavy. To jim budeme čistit kanóny nebo co? Ani bych se nedivil, Louis má bohužel občas takové nápady. Je chytrý, hodně chytrý, ale ty dementní úkoly a příkazy, co nám dává, nás přesvědčuje o opaku. Ale pro mě je chytrý. Vím, že je chytrý, nezajímá mě tedy, jestli se snaží být za idiota. Vím, kde je pravda a to je pro mě hlavní.

Louis se zastavil u jedné z polních cest, které byly přímo určeny pro tanky. Co mi však nedávalo smysl byly díry uprostřed cesty. Obrovské jámy. ,,Takže, všichni jistě víte, že sektor C3 je zaměřen na bojová vozidla. Co však nevíte je, že sem chodí cvičit i ostatní vojáci a tímhle si i každý voják projde. Je to jedna z nejtěžších psychických zkoušek. Úkol je jasný. Každý si lehne do jámy. Potom se rozjede tank a projede přímo nad vámi. Uvidíte jeho podvozek, tedy ti, co se budou koukat. Principem je zůstat nehnutě ležet a vydržet pocit, že vás za chvíli, dá se říct, přejede tank. Ti, co vyskočí z jámy a utečou dřív, než se k nim dostane tank, si to dá znova. Nikoho to nemine, musíte to udělat každý. Nic vám to neudělá, věřte mi. Nikdo neskončí přejetý, teda pokud nevyskočíte a neskončíte pod pásem, ale myslím, že to se nestane. Ale bude to těžké na psychiku. Ale já pevně věřím, že vy nejste žádný želé a nerozklepete se hned, jak uslyšíte nastartování."

Všichni jsme na Louise koukali, jako by byl psychicky labilní. Byl jsm si jistý, že teď se každý alespoň v koutku duše bál, a to i ti rádoby tvrďáci s kamennými výrazy.

,,Takže.... Zalezte si," dal Louis povel a my tedy museli poslechnout a každý se musel nasoukat do 'své' jámy. S mou výškou to byl trochu problém, bál jsem se nějak vyčuhovat, ale nakonec jsem zjistil, že nevyčuhuju nějak moc.

,,Startuj!" křikl Louis na řidiče tanku a ten s přikývnutím zalezl dovnitř a po chvíli se ozval motor. Raději jsem si opravdu lehl a už se neodvažoval koukat. Zkřížil jsem ruce na hrudi a ještě chvíli si užíval pohled na oblohu.

Tank se přibližoval a přibližoval a ve mně neskutečně stoupla hladina adrenalinu. Bál jsem se, ale zároveň jsem se těšil na to vzrušení. Připadal jsem si, jako bych bojoval sám se sebou. Opět...

Po nějaké době, kdy jsem ani nevnímal, že Louis mluví s vojáky, kteří leželi v jámách přede mnou a měli to už za sebou, jsem uslyšel tank, jak se ke mně blíží.

V tu chvíli se záhadně ta natěšenost vypařila a já se začal bát ještě více. Pevně jsem stiskl čelist, zatnul pěsti i všechny svaly a zavřel jsem oči.

Byl to hrozný pocit. Země okolo se třásla, slyšel jsem cvakání, jak se otáčely kotouče v pásech. Přišlo mi, jako by na tom tanku furt něco klapalo. Měl jsem husí kůži. Když byl tank přímo nade mnou, myslel jsem, že se zcvoknu. Hlasitější motor jsem ještě snad neslyšel. Bylo mi na zvracení, chtěl jsem vyskočit a nadechnout se čerstvého vzduchu. Přísahám, že jsem viděl takové ty hvězdičky. Ale to jen chvíli. Jen do té doby, než jsem už nevnímal a nepozoroval naprosto nic. Najednou byla všude naprostá tma a hlavně ticho. Klid.

Měl jsem pocit, něco jako sen, že jedu v autobusu a spím. Na silnici asi bylo hodně děr, protože to se mnou lomcovalo, jako bych jel po poli nebo louce. Někdo na mě mluvil, ale já přece pořád jel v tom autobusu a spal. Nemohl jsem se podívat, kdo to byl, ale ten hlas mi byl velmi povědomý. Chtěl jsem vědět, kdo to mluví. ,,Probuď se! Probuď se!" křičel jsem v duchu sám na sebe a usilovně se snažil otevřít oči. Ale pořád jsem spal. Nešlo to...