Soldier (Larry Stylinson)

28.

,,Harry? Tohle mě trochu děsí," vydechl Louis, když jsme se po koupeli přesunuli do ložnice. Byli jsme jen v boxerkách.

Pořád se snažil převzít kontrolu, ale dneska jsem ho zkrátka nechtěl nechat, aby ji převzal. Může to znít hnusně, ale nemyslím to tak. Může to znít i sobecky, ale tak to taky není.

,,Lou, nic ti neudělám," zašeptal jsem mu do ucha.

Louis ale zavrtěl hlavou. ,,Já vím, ale... Ale..." nemohl se vymáčknout.

Odtáhl jsem se od něj a zkoumavě si ho prohlédl. Opravdu vypadal trochu vyděšeně.

,,Loui? Co se děje?" zeptal jsem se. Všechna ta energie byla najednou fuč. Chtěl jsem hlavně zjistit, o co jde.

Louis se posadil a stydlivě sklopil hlavu. ,,Harry, já byl vždycky nahoře. Vždycky. Chápeš?" vydechl.

Tak o tohle jde! Louis se jen bojí, protože neví, co to obnáší, být dole. To je roztomilé!

Musel jsem se uculit, protože myšlenka na to, že můj nezkrotný Loui má strach zrovna z něčeho takového, mi prostě přišla pošahaně vtipně roztomilá. Čekal jsem, že se bude bát, když mu někdo přiloží zbraň k hlavě. Ne, on se jen bojí být dole.

,,To není moc vtipný, Harolde. Právě ses mi snažil nacpat ptáka do prdele," řekl uraženě. ,,Co když budu mít doživotní trauma?"

,,Loui, myslíš, že bych to udělal jen tak? Lásko, já bych ti neublížil. Ano, byl jsem trochu hrr, to přiznávám. Ale nikdy bych... Prostě... Nejsem bezcitnej."

Loui smutně zakroutil hlavou. ,,Já vím, promiň. Všechno jsem zkazil," zamumlal provinile a znovu sklopil hlavu.

Povzdychl jsem si. Jak si to může myslet?
Pozvedl jsem mu prsty hlavu zase nahoru. ,,Miláčku, nezkazil jsi nic. Je dobře, že jsi mi to řekl. Chápu tě, taky jsem se bál," řekl jsem po pravdě a pohladil jsem ho po rameni. ,,Dneska už to všechno asi stačí, tohle tě musí bolet," přejel jsem zlehka prstem po jeho vybarvující se modřině na krku.

Louis se zasmál. ,,Trochu," řekl. ,,Ale jen když se toho dotkneš."

Zasmál jsem se taky a přiblížil se k Louisovi, abych ho mohl povalit na záda. Nic dalšího jsem však už nedělal. Jen jsem si taky lehl a přitulil se k němu.

,,Miluju tě. Víš to, žejo? A za ten cucflek se ti omlouvám," řekl jsem.

Louis se usmál. ,,Vím. Tak doufám, že ty víš to samý," řekl. ,,A neboj. Nevadí mi to."

Jen jsem se zachichotal a políbil ho na rameno.

Po chvíli se však Loui pohnul a jedním pohybem mě převalil na záda a posadil se na má stehna. ,,Vlastně... Myslel sis, že to nechám jen tak? Že se vzdám?" sklonil se a zavrčel mi do ucha, což mi naprosto rozbušilo srdce. ,,Protože nenechám," pokračoval. ,,Začal jsem se trochu nudit."

Teď jsem byl pro změnu trochu vyděšený já. Taková náhlá změna nálady mě jednoduše zaskočila. Hodně zaskočila.

,,Co chceš udělat?" zašeptal jsem a byl jsem rád, že jsem ze sebe vůbec vydal nějakou hlásku.

Louis se zasmál. ,,Dám ti, co chceš," odpověděl prostě.

Vytřeštil jsem oči a podíval se na usmívajícího se Louise. ,,M-myslíš to vážně? Myslíš jakože... " zeptal jsem se nevěřícně.

,,Ano, myslím. Věřím ti. A nikdo jiný nemá právo na mé pozadí. Dám ho tobě," řekl hlasem, který byl prokládán občasnou chraptivostí z touhy, která mu teď sršela snad i z očí.
Nevím sice, proč se tak najednou rozhodl pro něco, co ho ještě před chvílí děsilo, ale nevadilo mi to. ,,Co tak najednou?" vydechl jsem omámeně.