Soldier (Larry Stylinson)

22.

,,Děje se něco?" zeptal se Loui a položil svou ruku na mou, která volně ležela na stole.

Dělo? Nevím. To zjištění, že Louise miluju, bylo bohužel velmi znepokojující, protože jsem se příliš bál následků.

Zavrtěl jsem tedy hlavou. ,,Ne. Všechno je v pohodě," usmál jsem se a snažil jsem se vypadat důvěryhodně, avšak pravda byla taková, že jsem byl najednou děsně rozhozený. Nevěděl jsem, jestli od Louise můžu čekat to samé. Že ke mně něco cítí vím, nemusí mi to dokonce ani říkat. Jen samotné jeho činy mě přesvědčují o tom, že mu nejsem lhostejný. Ale mohu od něj čekat slova ,Miluji tě'?

,,Hazz, nelži mi prosím. Co se děje? Něco se stalo?" ďoubal se v tom dál a já musel sklopit hlavu, abych se mu nemusel dívat do těch jeho nádherných očí.

Mlčel jsem a jen si hrál se zipem své rozepnuté bundy.

Loui si povzdychl. ,,Probereme to potom, dobře? Chci, aby sis tenhle den užil. Tak se na mě podívej, usměj se a počkej se mnou na naše kávy. Prosím," promluvil.

Zvedl jsem tedy zrak a skenoval jsem jeho ustaraný a starostlivý výraz.

,,Dobře, to první bychom měli. A teď ďolíčky," řekl a šťouchl mě do tváře. A šťouchal mě tak dlouho, dokud jsem se doopravdy neusmál. ,,To už je lepší," usmál se taky.

Vedle nás se objevila Marry a nesla na tácu naše kávy.

,,Tak, tady to máte, spolu s muffiny, které jsem vám k tomu přiložila. Snad vám bude chutnat," usmála se a pak s prázdným tácem odešla zpět.

Teď mi přišel zamlklý pro změnu Louis. Sledoval vznášející se páru z jeho hrnku a - unešen vlastními myšlenkami - nepřítomně do něj ťukal palcem.

Zvonek nad dveřmi u vchodu najednou zacinkal a dovnitř vešel další člověk, který si šel určitě taky dát tu dobrou kávu.

Avšak Louisovo vydání podivného tichého skřeku mě přesvědčilo, že to asi nebude jen tak někdo náhodný. Louis vytřeštil oči a bleskově se sklonil tak, aby nebylo vidět, že za stolem sedí on.

Vyděšeně jsem zíral a snažil se přijít na to, kdo je ta osoba, před kterou se skrývá.

Ohlédl jsem se a spatřil jsem muže s ostře řezanými rysy a divoce havraními vlasy, které se mu vlnily okolo obličeje. Měl taky trochu křivý nos, což ve mně budilo respekt. Netušil jsem, jakou mohl mít souvislost s Louisem, ale vzhledem k tomu, že se mu pod upnutými džíny rýsovaly namakané nohy, docela jsem se začal bát.

,,Tohle vůbec není divný a trapný... A vůbec z toho nejsem nervní... Ani trochu..." mumlal jsem si pro sebe, ale pak mě Louis pod stolem kopl do nohy, takže jsem radši zmlkl.

,,Páni, mám pocit, že vás znám!" ozvalo se za mnou a mně se postavily snad všechny chlupy na mém těle.

S hlasitým polknutím jsem se pomalinku otočil za hlasem a uviděl zblízka 'havraního chlapa'. Byla to jednoduše korba. I pod trikem se mu rýsovaly svaly a já si vedle něj připadal jako úplná vyžle.

,,To asi bude omyl," řekl jsem odhodlaně.

,,Ne, jsem si jistý, že jsem tě někde už viděl..." řekl znovu a chtěl si netaktně přisednout, ale já zakročil dřív, než by svou velkou hnátou pod stolem zašlápl Louiho.

Jednoduše jsem se zvedl. ,,My si tykáme?" vypustil jsem z pusy první věc, co mě napadla.

Zamračil se a sjel mě pohledem, načež se zasmál. ,,Máte pravdu. Byl to omyl," řekl a arogantně se usmál, aby mi dal ještě více najevo, že on je něco mnohem víc. Hned potom se otočil na patě a odkráčel si k pultu, kde už mu Marry podávala v papírovém kelímku jeho objednávku. Pak se dal na odchod, ale ještě dřív, než odešel, pronesl: ,,Rád jsem tě viděl, Louisi. Ale nezapomínej, že tvé místo u výlohy není zrovna neviditelné. Sedáš si tam vždycky. Jsi nenapravitelný, jako vždy."

Zvoneček nad dveřmi zazvonil a oznámil tak, že už ten otrava odešel.

,,Můžeš mi ksakru říct, kdo to byl?" sykl jsem. Nechtěl jsem být drzý, ale to, že tahle korba zná Louise ve mně vyvolalo alespoň částečnou žárlivost.

Louis se s mírně červenými tvářemi napřímil a sedl si normálně. ,,Neřeš to, Harry. Nepotřebuješ to vědět," řekl jen.

Zavrčel jsem. ,,Ale potřebuju," sykl jsem.

Louis ale zavrtěl hlavou. ,,Ne."

Zamračeně jsem se na něj podíval, načež jsem se prostě zvedl, popadl svou bundu, co jsem měl přes opěradlo a vyběhl jsem z kavárny.

Ano. Možná to nebylo chytré rozhodnutí. Zaprvé se chovám jako pitomec, když před vším utíkám. Každý má právo na tajemství. Zadruhé jsem nevěděl, kam jít, protože to tu neznám. A zatřetí bude muset Louis zaplatit za moje kafe.

Akorát přidělávám starosti. Ale takový už prostě jsem. Mohl jsem se vrátit, ale na to jsem až příliš tvrdohlavý.

,,Harry! Harry stůj! Harry!" slyšel jsem za sebou, ale dál jsem nasupeně šel rychlým krokem vpřed. ,,Harry!" uslyšel jsem blíž za sebou. ,,Harolde zastav se do prdele!" křikl Louis a pak mě popadl za rameno a otočil mě směrem k sobě. Byl naštvaný a docela překvapený. ,,Kam si myslíš, že jdeš? Co to do tebe vjelo?! Jdeš pryč jakmile si chci nechat něco pro sebe?!"

,,Ano, Louisi, přesně to dělám! No a co?! Tak mě nech bejt!" vřískl jsem.

Louis si odfrkl a protočil očima. ,,Pokud si na to nevzpomínáš, tak jsi se stal mým přítelem. Harry, copak ty nechápeš, jak těžký je pro mě dávat najevo svoje pocity? Tohle jsem zažil jen párkrát. Proč mi tohle děláš?"

,,Protože proto," odsekl jsem a založil jsem si ruce na hrudi.

Louis se chvíli tvářil sklíčeně, ale najednou se pomalu, ale jistě začal usmívat víc a víc. ,,Ty žárlíš?" vydechl s úsměvem.

Odfrkl jsem si. ,,Ne," zalhal jsem. Nechtěl jsem mu přiznat, že má pravdu.

,,Ty žárlíš!" špitl a přistoupil ke mně blíž, načež mě chytl pod bradou a lehce mi zvedl hlavu, abych mu koukal do očí. ,,Broučku, nemáš proč, opravdu ne," zašeptal a pohladil mě palcem po tváři.

Já jen stál a ani jsem se nehnul. Ruce jsem měl pořád založené a měl jsem odmítavý postoj.

Loui pak couvl a rozpřáhl ruce. Nejdřív jsem na něj uraženě koukal, ale nakonec jsem se pohnul a skončil jsem v jeho pevném objetí. ,,Pokud to chceš vědět, byl to můj bývalý trenér, kterému jsem nechtěně zlomil nos. Od tý doby se mu vyhýbám, protože se bojím, že mě za to zmlátí," zasmál se mi do ucha.

Slyšitelně i viditelně jsem si oddechl. ,,Takže žádný tvůj ex?" zeptal jsem se.

Louis se zasmál. ,,Ne, on je hetero," řekl a pak se odtáhl, načež se mi zadíval do očí. ,,No, takže jsi žárlil," konstatoval s úsměvem.

Zrudl jsem a sklopil jsem pohled. ,,Možná trochu," špitl jsem.

Louis mi zase pozvedl hlavu a přitiskl své rty k mým. ,,To nevadí. Kdo žárlí, ten miluje," řekl a mně se rozbušilo srdce. ,,A já taky žárlím," dodal šeptem a znovu mě políbil.

Úlevně jsem se usmál do polibku a omotal Louimu ruce okolo boků. V tu chvíli pro mě existovaly jen Louisovy rty a nic víc. A byl to boží pocit.