Soldier (Larry Stylinson)

25.

,,Harry? Harry, nerad tě budím, ale asi máš průser. Tomlinson vypadá totálně nasraně a chce, abys za ním hned přišel. Promiň chlape, musel jsem ti to vyřídit," řekl Zayn a nepřestával se mnou třást, abych se probral.

,,Díky Zee," zamumlal jsem do polštáře. Vůbec se mi nechtělo zvedat, ale musel jsem. Nevěděl jsem, co Louis chtěl, ale docela jsem se bál, když Zee řekl, že je vypadá nasraně.

Zvedl jsem se tedy a hodil jsem na sebe tepláky, co jsme nedávno vyfasovali. Byly pohodlné, čemuž jsem se divil.

,,Nevím, kdy se vrátím. Takže snad tě nevzbudím," řekl jsem ještě.

,,V pohodě kámo. Jen jdi," odpověděl. Přikývl jsem a vydal jsem se za Louisem.

Netrvalo dlouho a já stál před jeho dveřmi. Nervózně jsem párkrát zatnul ruku v pěst, než jsem zaklepal a po vyzvání vešel.

Louis seděl u stolu a něco psal. Byl ke mně otočený zády.

Zavřel jsem za sebou a přešel jsem k němu.

,,Ahoj," řekl, aniž by vzhlédl od papírů.

Pousmál jsem se. ,,Ahoj. Cos mi chtěl? Prej jsi vypadal nasraně. Takže za co mě pokáráš?"

Louis konečně odložil propisku a podíval se na mě, načež si mě přitáhl za boky blíž a stáhl si mě k sobě ne klín. ,,To jsem jen hrál. Musel jsem vymyslet nějakou záminku pro to, proč bys sem musel takhle večer jít. Neboj se," usmál se Louis a já mu úsměv oplatil, načež jsem si položil hlavu na jeho prohlubně na rameni a zavřel jsem oči. Jednak proto, že jsem byl unavený a rozespalý a jednak proto, abych mohl lépe cítit Louisovu vůni. ,,Já tě vzbudil žejo?" ozval se po chvíli, kdy jsem mlčel a nevědomky jsem upadal zpět do spánku.

Se zamručením jsem zavrtěl hlavou. ,,Ne. Zayn mě vzbudil," zachraptil jsem.

,,Omlouvám se. To jsem nechtěl, myslel jsem, že nespíš," řekl provinile.

Odtáhl jsem se od něj. ,,Lou, neřeš to," usmál jsem se a položil mu ruce na jeho bezchybnou tvář, načež jsem se sklonil a po dlouhé době ho políbil.

,,Počkej, přece jen jsem s tebou chtěl mluvit o něčem důležitém," odtáhl se.

Trochu mě to vyděsilo.

,,Ano? Povídej," zaskřehotal jsem, jak jsem byl najednou pod tlakem z toho, jak mě ta věta vyděsila.

,,Nabídli mi, že po přísaze můžu letět na zahraniční misi. Ta oblast není přímo válečná zóna, ale občas se tam něco semele. Spolu s jednotkou bychom hlídali sklady s municí," sklopil hlavu.

Polkl jsem. ,,Kde to je a na jak dlouho?" zeptal jsem se.

Louis se na mě smutně podíval. ,,V Afghánistánu. Na rok," řekl.

Rok. Dvanáct měsíců v Afghánistánu? Dělá si srandu? To je za prvé dlouhá doba a za druhé je to nebezpečné. Afghánistán sice není pořád pod palbou, to má pravdu, jenže když už jednou za čas pod palbou je, o to horší to má následky. V Afghánu si člověk pohrává se štěstím. Buď se nachází v oblasti, kde se něco stane nebo ne.

,,A... A co jsi řekl?" zeptal jsem se.

,,Že to promyslím. Já vím zlato, je to dlouhá doba a určitě si říkáš, že je to nebezpečné, ale zároveň je to ohromná zkušenost do života."

,,Pokud přežiješ."

,,Harry... Nech toho. Prosím. Nedělej to těžší," kňukl.

Zvedl jsem se z jeho klína. ,,Dobře. V tom případě nevím, co tady teď řešíme. Ty chceš letět a já nejsem tvoje máma, abych ti to zakazoval. Stejně se nakonec rozhodneš podle sebe, tak co tu vůbec dělám?" vypěnil jsem.

On prostě nechápe, že ho miluju. Nechápe, že jestli odjede, vezme si s sebou velký kus mého srdce, ne-li úplně celé. A že pokud se mu něco stane, moje srdce tam s ním i zůstane.

,,Kruci Harry! Ty víš moc dobře, co tu děláš! Chci znát tvůj názor. Protože jsi můj přítel. A tohle páry dělají. Rozhodují se spolu," řekl a tentokrát on přišel těsně ke mně a vzal do dlaní mou tvář.

Hluboce mi koukal do očí. ,,Pokud chceš Lou, tak leť. Je to na tobě. Nechci tě omezovat," špitl jsem.

,,Moc tě miluju, Harry. Neomezuješ mě. Jen... Nechci tě tu nechat," zavrtěl hlavou a pak spojil naše čela.

,,Ale ty tam chceš. Leť Lousi. Nějak to zvládneme. Pokud chceš, tak prostě leť."

Louis si povzdychl. ,,Ještě si to rozmyslím," zašeptal a po chvilce přisál své rty na mé.

Nebyl hrubý, nespěchal. Byl jemný a nutil mě prožívat každý dotek jeho rtů.

,,Měl bych se vrátit na pokoj," zamumlal jsem.

Louis zamručel, ale nakonec přikývl. ,,Tak se krásně vyspi broučku. Zítra máš velký den. Miluju tě."

,,Já tebe taky."

Potichu jsem se dostal na pokoj, aniž bych vzbudil spícího Zayna a vlezl si zpátky do postele. Uvědomil jsem si, co právě Louis řekl. Řekl, že mě miluje. A znělo to zatraceně hezky.

Myslel jsem, že usnu hned, ale nešlo to. Pořád jsem nad tím musel přemýšlet. Bylo to k nevydržení. Chtěl jsem spát, ale myšlenky mi to nedovolily.

Nemohl jsem si pomoct. Nechtěl jsem, aby letěl. Jsem sobecký. Ale copak bych ho tam s klidem mohl poslat? Ano, sice mu věřím a hlavně vím, že je ve své práci dobrý, ale i tak. Opravdu záleží na štěstí. A já jsem bohužel pesimista, což znamená, že se prostě až příliš bojím, že ho mít nebude.

Já v životě nikdy neměl moc štěstí. To se ale obrátilo, když jsem nastoupil do armády. Poznal jsem Louise. On je mé štěstí. Jenže tím, že už tak nějak patří ke mně, se prostě obávám, že můj nedostatek štěstí se přenese i na něj. A to bych si nemohl dovolit, protože on je až moc cenný, a to ne jen pro mě, ale i pro okolí. Pro jeho rodinu i studenty. Prostě pro všechny. Nechci ho ztratit.

Připadal jsem si slabý, když se mi po kůži skutálela slza.

Co tady vlastně dělám? Jsem přecitlivělý, nic psychicky nezvládám a jsem u armády? Každou chvíli brečím a to jen kvůli věci, kterou jsem dříve opovrhoval. Kvůli lásce. Louis mě změnil. Hodně. A to aniž bych si to uvědomil. Je to kouzlo jeho osobnosti. To na něm tolik miluju.

Ano, už je to tu zase. Miluju. Vím, že to není špatné. Jenom zakázané. Ale copak můžu být dobrý voják, když jsem tolik zranitelný? Možná bude lepší nechat Louise letět. Alespoň si otestuju, jak moc mi na něm záleží a jak jemu na mně. Třeba je tohle všechno jen blud. Jen fyzická touha. Vzájemná touha po našich tělech zastřená euforickými pocity. Kdo ví?

Chtěl bych to zjistit. Jak jsem řekl. Možná to tak bude správné.

Bojuju sám se sebou. Nevím, na jakou stranu se přiklonit. Samozřejmě, že chci, aby Louis získal do života něco nového, ale zároveň bych ho měl nejradši celý den u sebe.

Myslím, že si o tom budu muset s Louisem ještě promluvit. I když na mém názoru určitě příliš nezáleží, ale chci si udělat jasno sám v sobě. Pokud to jde...