Soldier (Larry Stylinson)

10.

Harry's POV

Moje mysl byla vypnutá. Byl jsem vyrušen probuzením a přišel jsem tak o sen, který se mi zdál.

V pokoji bylo šero, ptáci už začínali zpívat. Byl jsem si jistý, že si ten sen pamatuju, ale jakmile jsem na něj znovu pomyslel, úplně jsem se ztratil. Takže si nakonec pamatuju jen slunce, louku a klasy ječmene. A modré oči. Avšak ten sen byl nic, oproti té skutečnosti, co se stala v noci.

Olízl jsem si suché rty a s povzdychnutím se převalil, což mi otevřelo výhled na drobné, vypracované tělíčko, které patřilo Louisovi.

Usmál jsem se a skousl si ret nad vzpomínkou na noc. Vzpomínám si živě na všechno. Bylo to dokonalé a lepší pocit jsem snad ještě nezažil.

Nicméně jsem usoudil, že bude nejlepší, když se teď vypařím a trochu si promyslím, co teď.

Zlehka jsem políbil Louise na rameno a poté se vyhrabal z postele. Snažil jsem se vydávat co nejtišší, nejlépe žádné pazvuky, které měly znázorňovat, jak se teď vede mému zadku.

Oblékl jsem se a potichu se vytratil z Louisova pokoje.

Tiše jsem našlapoval na parkety, které s každým dopadem nohy zavrzaly. Doufal jsem, že to nevzbudí instruktory, kteří tu zůstali a měli pokoj hned vedle sebe úplně na konci chodby. Na tomhle oddělení správně nemám co dělat, pokud nemám nějakou vojenskou hodnost. A tu zatím nemám, takže jsem tak trochu nezvaný host.

Naštěstí jsem se ale bezpečně dostal na pokoj. Svalil jsem se do postele a přehrával si, co se v noci stalo. Musím mlčet a dávat si pozor na jazyk.

****

Dnes jsem byl já ten, kdo pohodově seděl v jídelně a při čtení novin srkal kávu.

Netrvalo však dlouho a můj tep se automaticky zvýšil, když do jídelny vešel Loui.

Sklopil jsem pohled, aby neviděl, jak se červenám. To mi však moc nepomohlo, vzhledem k jeho poznámce, nterou utrousil při cestě k automatu.

,,Máš pěkně červené tvářičky, princezno," ozval se jeho hlas u mého ucha a já se zakuckal kafem. Vůbec jsem nepostřehl, že je Louis najednou za mnou.

Vzhlédl jsem, ale to už si Louis se stále přetrvávajícím úšklebkem dělal kafe.

Najednou se jídelnou ozvalo vypísknutí a do místnosti vletěla nějaká brunetka. Louis vykulil oči a vypadal dost překvapeně, když mu brunetka skočila okolo krku. Zamračil jsem se a přeměřoval si je pohledem. Že by to byla jeho sestra?

Ne. Sestra to není, to by se s ní Louis neobjímal tímhle způsobem a... No to mě podržte! Nevyměňoval sliny.

Kousl jsem se do jazyka, abych zahnal chuť hystericky vylítnout a vrazit Louisovi facku. Potichu jsem zavrčel, sebral noviny a i s kelímkem od kafe je naštvaně hodil do koše.

Doslova jsem proběhl (tedy jak mi to můj prdelní handicap dovoloval) celou budovou a vletěl jsem na pokoj. Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit.

Kdo to do hajzlu byl?!

Zamračil jsem se. Je mi to jedno... Přešel jsem ke skříni, ze které jsem vytáhl černé uplé džíny a bílé triko. Převlékl jsem se do toho a vyšel jsem z pokoje, který jsem následně zamknul.

Když jsem venku přecházel jeden z placů a mířil k vrátnici, měl jsem to "štěstí" je potkat.

,,Harry?! Kam jdeš?" zeptal se Louis a odtrhl se od brunetky, se kterou seděl na lavičce.

,,Pane, jdu pryč a to vám musí stačit. Není mou povinností vám říkat na jak dlouho nebo snad kam. Nejsme ve službě a je víkend. Věnujte se své přítelkyni a neptejte se na něco, do čeho vám nic není!" zavrčel jsem naštvaně. Sakra, to jsem možná přepískl...

,,Stylesi, tímhle tónem se mnou..." zbytek jsem už neslyšel, protože jsem se otočil a rozešel se k té vrátnici.

Kartou jsem projel jakýmsi čidlem a nacvakal svůj kód. Tím se do karty automaticky zaznamenal čas odchodu ze základny a také mi tak čidlo odemklo dveře.

Prošel jsem jimi a nezdržoval se. Proč taky?

Jenže když jsem stál svobodně mimo základnu, docvaklo mi, že vlastně nevím, kam půjdu. Kousl jsem se do rtu a zamyšleně přemýšlel, co teď.

Rozhodně nejsem ten typ člověka, co si jen tak vyšlápne na túru. Těch mám dost na vojně. A nejsem ani ten typ, co se půjde s ledvinkou pokochat zdejšími hrady a zámky.

Povzdychl jsem si a otočil se s úmyslem vrátit se zpět a zmizet v posilce, ale pištění a smích té Louisovy holky mě rychle přesvědčil, že i sekání obecního pozemku za nulovou výplatu bude lepší, než koukat na ty dva.

Nechápal jsem to však. Louis je bisexuál?

Zamračil jsem se a rozešel se pryč. Procházel jsem pozemky, které ještě pořád patřily armádě a nahlížel dovnitř skrz ostnaté dráty tvořící jednu podlouhlou ohraničující linii nazývající se odborným názvem plot.

Přemýšlel jsem, proč jsem vlastně naštvaný... A odpověď jsem našel hned. Protože jsem viděl JI. Protože ho mohla objímat. Protože se k ní tisknul stejně, jako ke mně v noci. Protože jsme spolu spali.

Měl jsem čekat, že mě Louis jen hnusně využije, aby si aspoň do někoho zasunul, když tu nemá svojí holku.

A to je další věc. HOLKU! Je to holka!!! Holka, která se k němu tiskne a líbá ho, aniž by věděla, že v noci jsem tohle všechno (a mnohem víc) mohl dělat já. A nejhorší je, že teď to budu chtít dělat furt, protože je to ta nejúžasnější, nejzábavnější a nejkaloriespalovávanější činnost, co jsem kdy měl tu čest a možnost zažít. S instruktorem, který teď onu činnost možná dělá se svou holkou...

Nechápu to. Jak to, že ho neodpuzuje? Ano, uznávám, ta brunetka je hezká. Ale jak může být nejdřív se mnou a hned potom s ní? Leda, že by byl doopravdy ten bisexuál...

Tak jako tak si se mnou pravděpodobně hraje. Chce mě zlomit. No jistě! Chce mě zlomit a naštvat a psychicky (i fyzicky) zdevastovat, abych odešel. Dělám problémy, jsem drzý, hádám se s instruktory. A to ho vytáčí, takže si se mnou hraje, abych se do něj zamiloval, a nakonec mě odkopne jako kus hadru. Jenže takovou radost mu nedopřeju. Nezamiluju se do něj. Nikdy. A to přísahám.

****

Prošel jsem vrátnicí a šel po dvoře. Byla už tma, půl desáté v noci. Mířil jsem do své postele, jeslikož se mi tak trochu houpal svět pod nohama.

Ano, jako nejslabší ubožák jsem to šel jednoduše "vyřešit" chlastem. A tak si teď připadám, jako bych vypil celý sud alkoholu, přitom jsem měl jen několik skleniček whiskey.

Prošel jsem chodbou až ke svému pokoji. Opřel jsem se o stěnu, abych se hned nezkymácel, i když by mi to v tu chvíli dost jedno. Asi bych se jen svalil na zem a smál se jako kretén. To jsou tak nějak moje reakce na alkohol... Obzvlášť na ten tvrdý.

Vešel jsem do pokoje a po tmě jsem odhodil klíče na stolek. Pak jsem sáhl na stěnu k vypínači, se kterým jsem cvakla po místnosti se rozlilo světlo.

Když jsem se znovu otočil, vyjekl jsem leknutím a rázem si připadal střízlivý. Na mé posteli seděl nezvaný (alespoň v tuhle chvíli) host.

,,Louisi..." pípl jsem a koukal na jeho zamračené rysy. Co mi chce?