Soldier (Larry Stylinson)

23.

,,Harry, teď jsem si něco uvědomil," řekl najednou Louis do ticha, které mezi námi panovalo.

Od doby, co jsme přišli od Marry do Louisova bytu, jsme spolu moc nemluvili. Byla mezi námi zvláštní atmosféra.

,,Co sis uvědomil?" zeptal jsem se a vzhlédl jsem od mobilu.

Louis se zvedl z barové židle, na které seděl u svého čaje, a přešel ke mně, při čemž jsem ho skenoval jako nějaký obraz, u kterého bych se snažil rozpoznat, jestli je to padělek nebo ne.
Sedl si těsně vedle mě na gauč do tureckého sedu. ,,Uvědomil jsem si, že se asi poseru, až budu muset dělat, že se nic neděje mezi náma. Je to čím dál horší. Jen tuhle chvíli, kdy jsme každý teď byli jinde, mi chyběly tvoje doteky. Představ si, jaký to bude přes tejden..." řekl tiše.

Vypnul jsem telefon a položil ho na skleněnou desku Louisova konferenčního stolku. ,,Lou, myslím, že ty jsi jeden z nejsilnějších lidí, co znám. Bude to snadný," pousmál jsem se a ve skutečnosti jsem se těmi slovy snažil uklidnit sám sebe.

Louis se ušklíbl a sklopil hlavu.

Povzdychl jsem si a přisunul se k němu blíž, načež jsem si mu sedl do klína a prsty mu pozvedl hlavu, aby se mi koukal do očí. Když jsem to ale udělal, došlo mi, že vlastně nevím, co teď říct.

Louis okolo mě omotal ruce a čekal, co ze sebe vymáčknu.

,,My to zvládnem Louisi. Budu dělat průšvihy, když budu muset, jen pro to, abych pak s tebou musel v noci běhat. Ale prostě nějak to dáme," řekl jsem.

Louis se pousmál a natáhl se tak, aby na mě dosáhl, načež se přisál na mé rty, při čemž sesunul ruce na můj zadek.

,,Nemůžu po tobě chtít, aby sis dělal průsery. Budeš hodnej kluk, Harry. Nebudeš dělat blbosti ani omylem," řekl Louis a vjel mi rukama pod triko, aby mi mohl začít hladit záda.

Odfrknul jsem si. ,,Tobě se snad nelíbí běhání se mnou?" zeptal jsem se a hrál jsem uraženého.

Louis se zasmál a víc si mě k sobě natiskl. ,,Líbí, ale mnohem víc se mi líbí trochu jiná činnost, při které se taky dost účinně spalujou tuky," zašeptal mi do ucha, načež mi zabořil hlavu do krku, do kterého mě následně docela bolestivě kousl. Hajzlík. ,,Ale jde především o to, že nechci, abys měl průser."

,,To vůbec neřeš Lou. Já se z toho nějak dokážu vylízat," odvětil jsem.

Louisovi začaly cukat koutky a po chvíli už se smál jako o život. ,,Tak to můžeš začít," zachechtal se.

V tom mi v hlavě problesknul plán. ,,Beru tě za slovo, Tomlinsone. Ale za to mě někdy necháš nahoře," zasmál jsem se já. Už jen ten Louisův překvapený výraz, když jsem vypustil tuhle větu z pusy. Asi jsem ho dost vyděsil vzhledem k tomu, že se mu najednou zatajil dech a mohl jsem slyšet, jak nahlas polkl.

****

Než jsme se nadáli, bylo pondělí a nás čekaly povinnosti.

,,Tak co? Těšíš se na středu?" zeptal se mě Zee při snídani.

Povytáhl jsem obočí. ,,Co se děje ve středu?" zeptal jsem se.

,,Harry, probuď svůj mozek, už není víkend. Máme přísahu. A když už jsme u toho, co víkend?"

Přísaha! Úplně mi vypadla. Už za dva dny budu oficiálně vojákem armády Velké Británie.

,,Víkend byl super, co tvůj?"

Zayn si odfrknul. ,,Nic víc neřekneš? Byl jsi doma nebo jsi celou dobu kalil a pak jsi po každý přespával u nějaký jiný?" zakmital obočím.

Zamručel jsem. Budu mu muset lhát. ,,Nejsem děvkař, Zayne. Byl jsem u svýho... Ehm. U svý holky."

,,A dál?"

,,Dál nic, blbče. Nebudu ti řikat, co se dělo. Ale ty bys mohl konečně mluvit," zakroutil jsem očima se smíchem.

Nechtěl jsem totiž radši vůbec myslet na to, co jsem se svou "holkou" dělal. Nedopadlo by to dobře.

Zayn se zazubil. ,,No, tak... Je toho docela dost. Byl jsem taky venku s holkou a bylo to boží. A to jsme spolu ani nespali, prostě to bylo takový menší rande. No a to je asi tak všechno," pokrčil rameny.

,,Tomu říkáš hodně? Moc se toho teda nestalo ti řeknu," zazubil jsem se a zvedl se. ,,Jdu si ještě něco zařídit. Uvidíme se na place."

Odnesl jsem zbytek nedojedené snídaně a vyšel jsem z jídelny. Po cestě jsem měl nutkání zabočit do chodby, kde má pokoj Loui, ale nakonec jsem zatřásl hlavou a prošel jsem okolo.

Měl jsem namířeno ven. Potřeboval jsem na vzduch. Vyšel jsem tedy z budovy a sedl si na jednu z laviček.

Od včerejška, kdy jsme sem s Louisem večer přijeli a nepozorovaně se od sebe oddělili, aby nás nikdo neviděl v jednom autě, jsem jako chcíplotina, protože jsem ho od té doby neviděl. Zajímalo by mě, jestli nade mnou taky přemýšlí.

Promnul jsem si kořen nosu a opřel se o opěradlo lavičky.

Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co jsme v neděli dělali.

,,Řekni mi, jak se ti to líbí, kotě. Hm?" zamručel Louis a pevněji chytl mé boky, aby mohl lépe přirážet do mého těla.

Pevněji jsem sevřel v prstech prostěradlo. ,,H-hodně moc," vydechl jsem se stenem a měl jsem pocit, že se mi každou chvíli podlomí ruce v loktech.

,,Takhle na čtyřech, jo?" sykl a já se neubránil a trochu jsem se otočil, abych na něj viděl. Nic jsem však neříkal. Naše těla do sebe v pravidelném rytmu narážela a já se musel blaženě usmívat. ,,Odpovídat tě nenaučili, Harolde?" zaskřípal Louis zubama a zrychlil tempo, při čemž jsem se já rozhodl přirážet proti němu.
,,A-ano. Přesně takhle!" zavyl jsem, když jsem cítil, že se Louis trefil přesně do toho místečka. Věděl to celou dobu, jen si to nechával až na konec, zmetek jeden.

I když bych mu vlastně měl poděkovat, protože když doopravdy došlo na konec, kdy jsme se oba dostali přes hranici rozkoší, nemohl jsem se cítit lépe.
Vyčerpaně a zároveň blaženě jsem se rozplácl na postel. A Louis, ten se zase vyčerpaně a zároveň blaženě rozplácl na mně, takže jsem si připadal jako sendvič, ale lépe mi doopravdy být nemohlo. Byl jsem spokojený.

,,Co vy tady?" ozval se hlas a já se musel sám pro sebe nejdřív usmát a teprve pak se otočit.

,,To víte. Rád po ránu přemýšlím. Čerstvý vzduch, zvuk přírody... Znáte to," pokrčil jsem rameny a vstal jsem, abych mohl lépe čelit těm nebesky modrým očím.

Louis se taky usmál. ,,Jo. Máme toho hodně společného, Stylesi. Viďte?" zakmital obočím.

Zasmál jsem se. ,,To opravdu ano. Ale pane Tomlinsone, až na mě příště budete mluvit, prosil bych, abyste neměl sekundu předtím v puse kouř z vašich borůvkových cigaret," mrkl jsem na něj.

Louis se zatvářil zahanbeně. ,,Omlouvám se. Zapomněl jsem, že vy kouříte jedině zdravě. Ehm... Tedy, chtěl jsem říct... Jste pouze pasivní kuřák," mírně se ďábelsky zašklebil. Z jeho předchozí věty jsem zrudnul doslova až na zadku a sklopil jsem pohled ke špičkám našich vojenských bot. ,,Budu muset jít. Mějte se, pane Stylesi," řekl Louis a já tedy opět vzhlédl, abych se mu mohl naposled hluboce podívat do očí a dát mu tak najevo, že bych ho teď nejradši políbil, obejmul a nepustil ho. On mi pohled oplácel a o to těžší pro mě bylo, když se pak otočil a s těžkým dusotem bot, dopadajících na beton, šel zpět do budovy...