Soldier (Larry Stylinson)

20.

,,Děláš si prdel Louisi? Ty sis začal se studentem?! Ty jsi se snad úplně zbláznil!" vypískla Lottie a začala plácat do Louisova ramene ve snaze, aby ho to aspoň trochu bolelo. Ten se zvedl a začal před jejími dlaněmi couvat pryč.

,,Lott, ty to nechápeš. Tohle je... Prostě. Ježiši přestaň mě flákat furt, ublížíš si!" zvýšil Louis hlas a chytil její ruce za zápěstí, takže se Lottie už nemohla hnout.

Tohle se mi nelíbilo.

Když se Lottie uklidnila, Loui ji pustil, takže svěsila ruce podél těla.

,,Poslouchej... Lottie prosím, neříkej to mámě. Prosím," škemral Louis.

Připadal jsem si divně. Ti dva se dalo by se říct hádali o tom, v čem jsem zahrnut i já a já mám jen tak stát a jen je pozorovat? To není zrovna fér. Dalo by se říct, že jsem rozhádal sourozence. Bezva. Co si o mně asi Lottie myslí?

,,Proč bych neměla, Louisi? Ty si neuvědomuješ, v jakým průseru budete oba dva, až se to provalí! A prosím, netahej na mě ty kecy typu ,srdci neporučíš' a podobně, protože vím moc dobře Louisi, že ty jako první myslíš rozkrokem a až potom hlavou, která se možná občas rozhodne poslechnout srdce. Řekni, na co jsi poprvé myslel, když jsi ho poznával, hm? Na to, jak má úžasnou povahu nebo nad tím, jak úžasnej má zadek, hm?!" prskla Lottie naštvaně a kdyby to šlo, asi by z ní přímo létaly blesky.

Polkl jsem, stejně tak Louis.

,,Lottie..." zaskuhral Louis a plácl sebou na gauč. Vypadal zmoženě a bylo vidět, že ho mrzí, jak jeho sestra bere náš vztah. ,,Dobře, nejdřív jsem myslel rozkrokem, ale teď je to jinak... Lottie... Já jsem se do něj zamiloval. A jsem v tom až po uši. A ani nevíš, jak moc je pro mě důležité, aby má sestra podporovala můj vztah s Harrym. Tak prosím. Nech nás a radši buď šťastná, že jsem šťastný. Jsem šťastný s Harrym," vydechl, když se opět zvedl z gauče.

Ani jsem nedutal, možná jsem i na chvilku přestal dýchat. Nemohl jsem uvěřit tomu, co Louis právě řekl. Skutečně řekl, že je do mě zamilovaný a že je se mnou šťastný? Byl jsem dojatý a příjemně mě ten pocit hřál u srdce.

Ještě nějakou dobu bylo ticho. ,,Dobře. Lou, omlouvám se. Jen... Ty víš, jak mi záleží na tvé budoucnosti a jen mě to trochu vyděsilo. Musíte být opatrní a nesmíte se prozradit. Mám tě ráda Lou, promiň. Nic nikomu neřeknu, přísahám," řekla už jemně Lottie a jako důkaz pozvedla ruku s dvěma vztyčenými prsty.

Louis si oddechl a s láskyplným úsměvem ji obejmul. Přišel jsem si tam navíc, dokud po mně Loui nechňapl a nevtáhl do jejich objetí i mě.

Cítil jsem se dobře. Opravdu dobře. Jako kdybych byl v rodinném kruhu.

,,No, co tady vlastně děláš, Lottie?" zeptal se Louis a odtáhl se, načež mě objal kolem pasu.

,,No, přišla jsem si pro nějaký věci. Rozbila se nám naše pračka a ta v prádelně nestíhá, takže si musím přivézt nějaký čistý oblečení. Nebojte, hned zase vypadnu. Ale byla bych ráda, kdyby ten byt ještě stál, až sem příště pojedu," uchechtla se Lottie a vyplázla na nás jazyk. Louis jen protočil oči a zabořil hlavu do mého ramene. Tohle byla výhoda toho, že jsem vyšší. Louise to nutilo, aby byl on ten roztomilý, protože já se přece při objímání nebudu krčit, no ne?

Lottie pak odešla, aby si zabalila ty věci, které potřebuje.

,,Zlato, tohle... To byla vážně divná situace, jsem z toho trochu nesvůj," povzdychl jsem si a odtáhl se od Louise, abych mohl přejít do kuchyně a otevřít lednici. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale přiznejme si... Koho neuklidňuje lednice?

Začal jsem se v ní přehrabovat.

,,Tím samozřejmě myslíš to, že jsi nesvůj z mojí sestry, že jo? Já se ti nedivím, ale věř mi. Ona není špatná, opravdu ne. Vždycky mě podporovala. Jen má strach o naší kariéru, protože jí je jasné, že nás stálo hodně moc úsilí se dostat tam, kde teď jsme. Je to ještě takový to kuře," řekl Loui a vecpal se do prostoru mezi mě a lednici, načež mě od lednice odstrčil a zavřel ji, ale to jen pro to, aby se mi opět mohl pověsit kolem krku.

Usmál jsem se a koukl se do jeho očí. Z nějakého důvodu jsem si najednou připadal dominantnější, než Louis. Možná to bylo tím jeho roztomilým kukučem nebo možná jeho výškou, ale každopádně jsem poznal, že se mi Louis začíná pomalu, ale jistě odevzdávat. A nebudu lhát, ten pocit se mi vážně líbil.

Chtěl jsem vyzkoušet, jestli mám pravdu, a tak jsem se přetočil tak, aby byl Louis uvězněn mezi mým tělem a linkou. A nebránil se. Tohle by si nikdy nenechal líbit. A teď prostě stál a zrychleně dýchal, zpříma mi hledíc do očí. Moje teorie se potvrdila, Louis se pomalu stává ochočeným. A o to více jsem si ho za to vážil.

,,Kluci, ještě furt tu jsem," ozvalo se, když už jsem to nevydržel a vrhnul jsem se na Louisova ústa. ,,A navíc... Louisi? Ty jsi fakt divnej. Nečekala jsem, že necháš Harryho nahoře..."

Oba dva jsme na Lottie vytřeštili oči a ona měla co dělat, aby se nerozesmála. Nakonec vlastně není vůbec tak špatná, jak jsem se ze začátku bál. V mnoha ohledech je povahově podobná Louisovi.

Louis mě od sebe odstrčil a pravděpodobně si uvědomil až teď, že se doopravdy dostal do poněkud podřízené pozice. ,,On netopuje!" vyhrkl a já se na něj ihned zamračil. ,,Ups. Promiň zlato," prohodil a přešel k Lottie. ,,Tak dobře dojeď Lottie a pápá," řekl a už tlačil Lottie z bytu.

A v tu chvíli jsem došel k velmi "překvapivé" věci.

Louis je opravdu divný člověk.