Soldier (Larry Stylinson)

30.

,,Harry, řekni mi upřímně, chceš odejít nebo mě miluješ a zůstaneš, abychom si o tom v klidu promluvili, hm?" zeptal se.

Nevěděl jsem, co odpovědět. Na jednu stranu měl pravdu, neznám to tady a ani nevím, kdy kam jedou autobusy. Jenže zároveň jsem byl naštvaný a chtěl jsem od něj mít pokoj a promyslet si všechno, co mi Klaus řekl. Co když má pravdu a Louis skutečně jen láme srdce?

,,Zůstanu, ale slib mi, že pokud budu chtít odjet, odvezeš mě aspoň k autobusu," vzdal jsem se.

,,Dobře. Slibuju."

--------------

,,Vlastně, když tak nad tím přemejšlim, vždyť ani není moc co vysvětlovat. Tys měl přítele, opustil jsi ho a tím jsi mu zlomil srdce a teď se ho bojíš. A aby toho nebylo málo, tak jsi mi o tom lhal, ale já nevim proč. Hotovo," pokrčil jsem rameny.

Louis protočil očima. ,,Nechceš třeba slyšet mojí verzi?" zeptal se otráveně.

,,Nejsem si jistej," odsekl jsem.

Protočil očima. ,,Bylo to trochu jinak. Začalo to tím, že to byl doopravdy můj trenér. Takhle jsme se poznali. Pomáhal mi připravovat se na vojnu, na to být instruktorem. Jenže pak se mezi námi prostě něco stalo. Nějakou dobu jsme spolu byli, ale pak jsem musel odejít na Eagle. A on se nemohl smířit s tím, že jsem si nakonec doopravdy vybral práci a ne jeho. Jenže je přece jeho chyba, že nepočítal se samozřejmostí, ne? Vždyť věděl proč mě cvičí..."

,,Eh. Takže tahle verze mě měla uklidnit? To se ti moc nepovedlo Tomlinsone. Ale aspoň už mi teď je předem jasný, co si vybereš. Harry nebo Afghán? Samozřejmě že Afghán. Asi chci domů Louisi. Odvez mě prosím," vydrmolil jsem ze sebe.

,,Pane bože nech toho Harolde! Tohle je úplně něco jinýho! Eagle už jsem měl zařízenej na sto procent, tohle nemám. Nemohl jsem kvůli chvilkovýmu okouzlení nechat celou kariéru plavat!" křikl na mě.

,,Vážně?! Něco jinýho? Nerozhoduješ se teď náhodou nad dalším důležitým kariérním krokem?" zakřičel jsem i já. Neměl jsem sílu na to zachovat klid. ,,A nejsem snad i já dalším chvilkovým okouzlením?!"

,,Víš co? Už fakt nevim, co mám dělat!"

,,Dělej si co chceš, jeď si kam chceš. Ale pokud chceš znát cestu do prdele, rád ti budu navigovat!"

,,Protože tam už jsi nejmíň milionkrát byl, viď?! Cestu znáš nazpaměť!"

,,Drž už hubu Louisi!"

,,Fajn," křikl naposled Louis, než se ke mně prodral přes židle, které mezi námi stály a dravě se mi přisál na rty.

A já se nesnášel za to, jak mě jeho rty dělají slabším. Jak mě celý on dělal slabším. Protože pak stačil jakýkoli fyzický kontakt a já mu nedokázal odporovat...

*******

,,Nesnášim tě," zamumlal jsem mu do krku a víc se na něj natiskl. Ať už jsem si nalhával cokoli, chyběl by mi. Nechci o něj přijít a už vůbec se s ním nechci hádat. Bolí to... A já prostě a jednoduše nechtěl bolest.

,,Já tebe taky," špitl a vlepil mi pusu.

,,Já tě ale aspoň mám proč nesnášet," ušklíbl jsem se a píchl ho prstem do žeber.

,,Pfff, to určitě," zakroutil očima, načež se pousmál. Pak ale zvážněl. ,,Omlouvám se, já se nechtěl hádat, vážně ne. A je mi líto, že jsem ti rovnou neřekl pravdu, mrzí mě to a vím, že to byla chyba. A doufám, že víš, že jsem nic z toho, co jsem řekl, nemyslel vážně."

,,Já se taky nechtěl hádat, ale prostě se to stalo. A omlouvám se, že jsem řekl, ať držíš hubu. Nechme to už za námi."

Přikývl.

,,Ale teď vážně. Jak to chceš vyřešit?" zeptal jsem se.

,,Teď nevím, co přesně myslíš," zamračil se.

,,Afghánistán. Myslím Loui, že bys tam měl jet. Oba dva to víme, že tam chceš. Táhne tě to tam. Ty jsi hodně vázaný na práci a myslím, že i když to bude těžké, teda aspoň pro mě, tak to zvládneme. V pořádku se mi vrátíš a pak můžeme pokračovat tam, kde jsme skončili. Měl bys jet," řekl jsem. Myslel jsem to vážně. Alespoň bychom otestovali náš vztah. A Louis tam prostě chce, i když si možná nalhává, že to není pravda, že chce být tady se mnou. Měl by si splnit svůj sen. A navíc, zrovna já nejsem osoba, kvůli které by měl prošvihnout svou jedinečnou šanci.

,,Já nevím, je to... Je to těžký. Máš pravdu, něco mě tam táhne. Ale zároveň chci prostě zůstat tady. Tady, kde mám jistou budoucnost. To je můj domov. A být tak dlouho bez domova ve věčné nejistotě? A být bez tebe?"

,,Tak ještě jednou Lousi. Nezahazuj kvůli mně svou jedinečnou příležitost. Jsi silný a myslím, že zvládneš být pryč," promlouval jsem mu do duše. On to snad vůbec nechápe. Je naprosto očividné, že tam chce, ale pořád se tomu vnitřně brání. Je mi jasné, že se tomu brání, protože nechce být svině, která hned přikývne na to, že odjede odsud pryč. Nechce být necitelný vůči mně a své rodině a své domovině.

A to je právě ono. Domovina. To je to, co ho tam táhne. Má natolik rád svou vlast, že je ochoten jménem své vlasti bojovat proti povstalcům a všemu, co se postaví do cesty. Chce to, spaluje ho touha zahodit tady všechno a jet pryč. A myslím, že by to měl udělat. Měl by odjet a splnit si sen, splnit své touhy. Chce zažít válku, chce zažít pořádnou akci. A chce především nové zkušenosti.

Louis na chvíli jen zarytě mlčel a přemýšlel. ,,Asi pojedu," špitl po chvíli.

V mém srdci jsem ucítil menší bodnutí, které značilo, že jsem částečně doufal, že mě tu nenechá, ale mnohem více mnou projelo štěstí. Protože je pro mě důležité, aby si Louis splnil, co chce. Takže jsem se usmál a pohladil ho po jeho ustarané tváři. ,,Takhle je to dobře," zašeptal jsem.

----------

Od této chvíle mi přišlo, že čas letí mnohem rychleji. Než jsem se nadál, už jsme zase byli v práci a Louis si zařizoval všechny potřebné věci na odjezd. Dokupoval si všechny potřené věci, které mu chyběly. Tam patřily základní věci pro první pomoc a podobně. Také si kupoval několik různých krémů, které zaručují rychlejší hojení povrchových zranění, ale také spolehlivě dezinfikují a pomáhají s bolestí svalů. Dále dodělával pár kurzů přežití a podobných věcí. Bylo to šíleně hektické, Louis byl každý den unavený a měl všeho tolik, že jsem ho ani nevídal.

Hodně jsem se spřátelil s lidmi od letectva, a to s piloty i mechaniky. Měl jsem tu čest podívat se do hangárů a prohlédnout si na vlastní oči stíhačky a vrtulníky. Už jsem je dříve viděl, ale nikdy ne takhle zblízka. Bylo to něco úžasného. Každá křivka létajících obrů byla přizpůsobena tak, aby byl letoun co nejvíce aerodynamický. Motory byly obrovské a nepředstavitelně hlučné. Kdybych měl říct, jaká stíhačka mě zaujala nejvíce, byl by to bez pochyby gripen.

,,Přemýšlel jsi někdy nad tím, že bys šel také k letectvu?" zeptal se mě jednou Jasper - jeden z nejlepších mechaniků na naší základně.

Zapřemýšlel jsem se. ,,Asi ani ne. Ale vaše práce se mi líbí," řekl jsem upřímně.

A od té doby jsem doopravdy začal o tom přemýšlet a došel jsem k závěru, že by mě to možná i bavilo.