Soldier (Larry Stylinson)

33.

Byl víkend a já v klidu popíjel svoji kávu. Neměl jsem zrovna službu, ale i tak jsem pořad pozoroval letiště.

Bylo krásné počasí. Po dlouhé době se udělalo horko, nebe bylo bez mraků a slunce svítilo. Stál jsem vedle hangáru, takže jsem měl možnost cítit všechny různé směsice vůní.

Co se za celou dobu změnilo? Začal jsem se mnohem více věnovat stíhačkám a rozhodl jsem se podstoupit další kurz pro navádění letadel při vzletu a přistání, dělat předletovou přípravu, kontrolu a podobně. Bavilo mě to a byl jsem mezi kluky, ve skvělé partě.

,,Harry, co ty tady? Dneska nemáš službu, ne?" přišel Jasper a stoupl si s úsměvem vedle mě.

Přikývl jsem. ,,To je pravda, ale u sebe jsem se nudil, tak jsem se šel porozhlídnout tady kolem," vysvětlil jsem.

,,Bezva, tak si aspoň budu mít s kým povídat. Mám teď sám službu na přesčas," řekl a začal si otvírat hangár. ,,Ale budu pak muset nazpátek do pracovny," dodal.

,,Můžu ti pomoct?" zeptal jsem se a následoval ho do hangáru.

,,Jasně, jen pojď," mávl na mě a přešel k jedné z turbín. ,,Potřeboval bych to rozebrat. Vyndat lopatky a..."

Jaspera najednou přerušil nějaký zvuk. Byla to vysílačka, kterou měl vždy zapnutou, když byl v hangáru.

,,Jaspere?" ozvalo se.

Jasper se zamračil a přešel k vysílačce.
,,Ano? Tady Jasper, co se děje?" zeptal se a já šel blíž, abych to taky slyšel.

,,Ke dráze se blíží vojenský vrtulník. Má něco s motory a musí nouzově přistát. Nemůžu nikoho sehnat, nemáš u sebe Harryho na asistenci? Většinou to není u vrtulníků potřeba, ale tady jo, bude to trošku obtížný."

Jasper se na mě podíval a já jen přikývl.

Jasper tedy odpověděl: ,,Jo, Harry je tady. Posílám ho tam. Kolik máme času?"

,,Zhruba deset minut. Nemohli se ozvat dřív, protože jim nešla vysílačka. Jo a Jaspere? Jsou to vojáci z dalšího turnusu. Nečekaný návrat. Ať se Harry snaží, pošlu tam hasiče a záchranku. Pro jistotu."

Znervózněl jsem. V tom vrtulníku je pravděpodobně tak třicet pět lidí. Vrtulník jsem ještě nenaváděl a bojím se, že to nezvládnu. Ale nesmím to posrat. Fakt ne.

,,Tak já jdu," řekl jsem, vzal si nějakou vysílačku a vyběhl z hangáru k dráze. V dálce už byl vrtulník vidět. Jak se postupně přibližoval, všimnul jsem si, jak se mu špatně točí vrtule.

,,Kurva," špitl jsem a znervózněl jsem mnohem víc. Tohle bude komplikované. A to hodně.

Zapnul jsem si vysílačku.

,,Tak Harry, vidíš ho?"

,,Jojo, vidím. Vrtule se mu točí dost nepravidelně. Bojím se, že sem ani nedoletí, začíná klesat," panikařil jsem.

,,Harry hlavně se uklidni. Ty to zvládneš. Jasper hned přijde, ale ty se zatím musíš uklidnit! Slyšíš mě? Klid. Pilně jsi trénoval a učil se, abys udělal zkoušky. A udělal jsi je s přehledem, tak ukaž, co v tobě je."

Začal jsem zhluboka dýchat.
Zvládnu to.
Musím.
,,Jo, jo. Jsem v pohodě. Už je to dobrý," vydechl jsem.

Z vysílačky se ozvalo oddychnutí. ,,Tak vidíš. Zvládneš to!"

Začal jsem se více soustředit. Vrtulník se přibližoval k dráze, na které stálo pár letadel. Byly ale v dostatečné vzdálenosti, tak jsem jen doufal, že se vrtulník trefí do prázdného prostoru.

,,Začni Harry," ozvalo se zase z vysílačky.

,,Rozumím," odpověděl jsem a vzal do ruky příslušentsví potřebné při asistovaném přistání.

Dal jsem se do práce. Můj mozek si kupodivu vybavoval všechny znaky a moje ruce je prováděly. Vrtulníku to ze začatku šlo, ale jak byl níž a níž, viděl jsem, že to nebude zrovna příjemné dosednutí. Asi deset metrů nad zemí se začal hodně nahýbat doprava a doleva.

To už u mě byl Jasper a v dálce bylo slyšet houkání hasičů a záchranky.

,,Jaspere, nevypadá to dobře," křikl jsem na Jaspera, když si stoupl vedle mě.

Hned jak jsem to dořekl, vrtulník se naklonil na bok tolik, že zavadil vrtulí o dráhu.

Ozvalo se skřípění a praskání, načež vrtulník dosedl, ale jen na jednu stranu. Šokovaně jsem zíral a čekal, co bude dál. Tohle už není v mé moci, ani v Jasperově. Nemohli jsme teď nikdo absolutně nic dělat, bylo to takřka pouze na gravitaci.

Jak stál vrtulník jen na jedné straně, zavrzal a nakonec se s obrovským rachotem převrátil na bok. Vrtule se mu zlomily a motory přestaly fungovat, takže bylo až na vzdálené sirény ticho. Od stroje stoupal mírný dým.

,,Do hajzlu," sykl jsem a rozběhl se i s Jasperem k vrtulníku.

Pilot pravděpodobně stihl odemknout dveře, takže jsme se ihned začali dobývat dovnitř.

Problém byl, že jsme se mohli dostat jen k pilotům, protože k vojákům se dalo dostat pouze vchodem úplně vzadu pod ocasem.  Ten se dá ale otevřít jen zevnitř, jenže jak jsme později zjistili, tlačítko nefungovalo. Stejně tak jako všechna ostatní tlačítka.

Vytáhli jsme tedy s Jasperem alespoň piloty a pak jsme čekali na hasiče, kteří začali ihned otevírat zadní vchod do vrtulníku, abychom se mohli dostat k vojákům.

,,Je štěstí, že nezačíná hořet," řekl Jasper, když jsme se vydýchávali a sledovali, jak záchranáři probírají piloty z mdlob. Vypadalo to ale, že jeden z nich má otřes mozku.

Po chvíli se začali sbíhat vojáci z naší základny. Potom se ozvalo skřípění a burácení. Dveře byly konečně otevřené.

Všichni jsme se nahrnuli dovnitř, brali vojáky a nosili je ven. Uvnitř byl nahromaděný kouř, takže jsme brzy všichni kašlali, ale věděli jsme, že ti vojáci to mají mnohem horší, a tak jsme se odmítali zastavit a pořád jsme tahali další a další raněné.

Zdálo se, že už jsou konečně všichni vytažení, ale já to šel ještě pro jistotu zkontrolovat. Vydal jsem se zase do kouřem zašedivělého vraku a baterkou prohlížel, jestli ještě někde někdo není.

Zrovna jsem prohlížel pravý roh vrtulníku, když jsem uviděl jeden z kufrů, ve kterém byly složené zbraně. Byl podivně nakřivo a v divné výšce.

Přešel jsem blíž. Když jsem však uviděl, co bylo pod kufrem a co ho nadzvedávalo, zatmělo se mi před očima.

Vychrtlé rysy, zavřené oči, neoholený porost na tváři.

,,Louisi," zalapal jsem zděšeně po dechu...