Soldier (Larry Stylinson)

29.

,,Páni. Nazdárek. Tebe jsem tu nečekal. Vybíráš něco Louisovi? Vím přesně, co má rád. Chceš poradit?" ozval se vedle mě po chvíli hlas, který už jsem jistojistě slyšel.

Podíval jsem se na osobu a s mírným leknutím jsem zjistil, že je to ten muž, kterého jsme tu minule s Louisem potkali, když jsme tu byli poprvé...

------------------

Nevěděl jsem, co říct, tak jsem jen chvíli stál a nic neříkal. ,,Eeehm, ne. Děkuju. Zvládnu to sám," vydechl jsem po chvíli.

Muž se zasmál, z čehož mi ihned naskočila husí kůže. ,,Jak chceš. Nechci tě nějak shazovat, ale vypadáš tak trochu nezkušeně ohledně toho, co má rád..." řekl mi přímo do ucha.

Polkl jsem a snažil se ignorovat ty dvojsmysly, které jsem v jeho slovech slyšel. To však nebylo tak jednoduché, jelikož jsem měl pořád pocit, že mi Louis neřekl pravdu ohledně tohohle chlapa. Nechtěl jsem ho ale podezřívat, třeba je přesně tohle záměr toho chlapa. Pokud si s Louisem udělali něco, co je rozhádalo, je téměř jisté, že se může ten chlap snažit Louisovi jakkoli uškodit. A jelikož jsem jednoduše lehce ovlivnitelný, vybral si k tomu mě.

,,Promiňte, ale o co vám pořád jde? Pokud mi nedáte pokoj, tak..."

,,Tak co? Co mi uděláš, ty ovečko?" posmíval se.

,,Prostě mě nechte. A Louise taky. Nevím, jak se jmenujete a je mi to celkem jedno, ale zkrátka mě poslouchejte. Co se stalo je minulost. Nemusíte mně a Louisovi kazit dny tím, že nás budete otravovat jen kvůli tomu, že vám Louis někdy v minulosti zlomil nos," řekl jsem a cítil se odhodlaně. Louis bude mít radost, když tuhle slovní bitku vyhraju.

Muž se znovu zasmál, ale tentokrát mnohem hrdelněji, než předtím. ,,Tak tohle ti Louis řekl? Že mi zlomil nos? Pane bože, měl by ses vzpamatovat, protože ve vašem vztahu asi není všechno správně, když ti lže," řekl a ve mě se všechno sevřelo.

Nemůže mít pravdu. Proč by mi Louis lhal? Ať už je pravda jakákoli, nemusí lhát.

,,Co si to dovolujete?" sykl jsem.

Muž, jehož jméno jsem ještě stále neznal, mě chytl za loket a odtáhl mě kus od pultu, skoro až do rohu místnosti. Zajímalo by mě, kde je tak dlouho Marry. Docela by se tu teď hodila.

,,Tak hele, nedělej tady ze sebe velkýho pána, když nejsi nic. Chápu, že více věříš svýmu klukovi než cizímu chlapovi, jenže přesně takhle jsem mu já naletěl taky. On mi nezlomil nos, chlapečku. Zlomil mi srdce. A to bolí víc. A přesně takový on je, je to jen hajzl, co láme srdce. Jenže já se z toho už dostal, takže teď je mi dost dobře na to, abych se mu dokázal postavit čelem, ale jak tak koukám, teď je tím nevyrovnaným on, když se přede mnou schovává pod stolem," zavrčel.

Zíral jsem na něj, jako kdybych byl smyslů zbavený.

Chlap si porovnal svou koženou bundu, kterou na sobě měl, usmál se a poplácal mě po rameni, jako bych byl jeho dlouholetý kamarád. ,,Rád jsem tě viděl, chlapče. Vyřiď Louisovi, že ho pozdravuje Klaus," pronesl a odešel, zatímco já pořád zíral.

To přece nemůže bát pravda. Louis říkal, že s ním nic neměl. Že je Klaus hetero. Že je to jeho bývalý trenér, ne bývalý přítel.

Ze zoufalství se mi chtělo křičet.

Jako zázrakem se "najednou" objevila Marry. ,,Harry? Máte tu kávu," řekla a usmála se.

Jen jsem zavrtěl hlavou a přešel k pultu, vzal si kafe a zákusky, načež jsem na pultík hodil peníze. ,,Díky," řekl jsem a bez pozdravu se rozešel k autu a pak zpět do Louisova bytu. Byl jsem si vědom, že jsem byl k Marry neslušný, ale neříkejte mi, že po celou dobu hádky s Klausem byla vzadu a zrovna, když Klaus odejde, Marry najednou přijde. Bylo mi jasné, že stála celou dobu za rohem a poslouchala. Jen nechápu, proč mě nechala ztrapnit se. Musela vědět, kdo Klaus je. Mohla zakročit, ať už je pravda jakákoli.

Byl jsem naštvaný na celý svět, takže když jsem přišel k Louisovi domů, zkopnul jsem ze sebe boty a shodil ze sebe kabát, aniž bych je uklízel. Pak jsem s dupáním přešel do kuchyně, kde za stolem seděl Louis a četl si noviny. Nasupeně jsem hodil na stůl zákusky i kafe, aniž bych cokoli řekl. Až tohle upoutalo Louisovu pozornost, takže vzhlédl a po spatření mého naštvaného výrazu se opatrně zvedl. ,,Stalo se něco?" zeptal se vyděšeně.

,,To mi řekni ty, Louisi. Mám tě pozdravovat od Klause," zavrčel jsem.

Louis vykulil oči a zdálo se, že na pár sekund přestal dýchat a jeho srdce začalo bít nepravidelně, protože mi přišlo, že trochu zbledl, ba možná dokonce i zmodral.

,,O-od Klause?" zeptal se po chvíli.

,,Jo. Od Klause," zopakoval jsem a agresivita a zuřivost ve mně narůstala po každém slově víc a víc.

,,Co ti říkal?" zeptal se až moc rychle Louis.

,,Louisi, myslím, že to tušíš sám. Takže mi laskavě řekni pravdu."

Louis se nervně podrbal zezadu na krku. ,,Řekl ti o tom, jak jsem mu zničil auto?"

,,Louisi nehraj kurva blbýho!" křikl jsem a praštil pěstí do stolu.

Louis povyskočil leknutím. ,,H-Harry, já... Já ti to vysvětlím, řeknu ti, co se stalo," řekl a přešel ke mně blíž.

Já ale od něj automaticky couvl. Moje reakce ke lhářům je vždycky stejná. Pokaždé jsem odtažitý, když se dozvím, že mi někdo, koho mám rád, lhal.

Louis spustil ruce, které ke mně natahoval. ,,Klaus... Není hetero."

,,Překvapivě," zasyčel jsem.

,,Dobře, fajn. Není to jenom můj bejvalej trenér, ale i... Přítel," pokračoval.

Takže je to pravda. Klaus měl pravdu. Do očí se mi nahrnuly slzy. ,,Víš Louisi, každej máme za sebou nějakej vztah. To mi ani moc nevadí, víš? Ale co mi vadí je, že mi lžeš! Víš ty co? Klidně si do toho Afghánu jeď!"prskl jsem a přešel do ložnice, kde jsem měl svoje věci, které jsem si naházel do tašky.

,,Co blbneš Harry? Přestaň," řekl Louis a začal mi brát věci z rukou a vyndávat je z tašky.

,,Ty přestaň! Nesnáším lháře, Louisi! Jedu domů," řekl jsem a tentokrát já vytrhl svoje vlastní oblečení z jeho rukou.

,,Jo, a jak? Víš kudy kam? Akorát se ztratíš. Nehroť to prosim tě, je to minulost. Jak jsi řekl, každej máme něco za sebou," rozhazoval rukama.

,,Ještě řekni, že jsi naštvaný, že se mi nelíbí, žes mi lhal o něčem tak důležitým," odsekl jsem.

,,Harry, řekni mi upřímně, chceš odejít nebo mě miluješ a zůstaneš, abychom si o tom v klidu promluvili, hm?" zeptal se.

Nevěděl jsem, co odpovědět. Na jednu stranu měl pravdu, neznám to tady a ani nevím, kdy kam jedou autobusy. Jenže zároveň jsem byl naštvaný a chtěl jsem od něj mít pokoj a promyslet si všechno, co mi Klaus řekl. Co když má pravdu a Louis skutečně jen láme srdce?

,,Zůstanu, ale slib mi, že pokud budu chtít odjet, odvezeš mě aspoň k autobusu," vzdal jsem se.

,,Dobře. Slibuju."