Soldier (Larry Stylinson)

17.

Když jsem se konečně probral, první věc, co jsem viděl, byl bílý strop. Cítil jsem menší tlak na levém zápěstí, takže jsem se automaticky podíval tím směrem. Chvíli jsem sice musel mrkat kvůli světlu, ale pak jsem zřetelně viděl docela mladou holku, jak mi drží zápěstí a kouká na hodinky. Pravděpodobně mi kontrolovala tep.

Zamručel jsem. ,,Kde to jsem?" vypadlo ze mě a ještě chvíli jsem se rozkoukával. Pak jsem se uvědomil, že bych správně měl být venku v sektoru C3, takže jsem se vymrštil do sedu právě ve chvíli, kdy se ta holka nadechovala, aby mi to vysvětlila, ale v ten samý čas se ozvalo klepání na dveře, načež se otevřely a dovnitř nakoukl Louis.

,,Pane?" povytáhla obočí ta holka a čekala, co Louis řekne.

Louis vešel dovnitř a přešel ke mně. ,,Harry? Jak ti je?" zeptal se a celého mě s obavami v očích skenoval pohledem.

,,Kde to jsem?" zeptal jsem se znovu.

Louis zakroutil očima. ,,Na zdravotním oddělení. Tohle je Sophie, je to zdravotní sestra. Buď v klidu. A teď... Jak to s ním vypadá?" vysvětlil mi a pak se otočil na již zmiňovanou Sophie.

Ta se usmála. ,,Mnohem líp. Má pravidelnější a klidnější tep, všechno se zlepšilo. Pokud má někoho, kdo na něj může dát pozor, může odsud," odpověděla a přešla ke mně, podávajíc mi nějaké prášky, které jsem pak s mírným zaváháním spolkl.

,,Dám na něj pozor. Děkuju vám, Sophie. Nějaké léky nepotřebuje?" zeptal se Louis.

,,Ne pane. Teď dostal jen prášky, které mu pomůžou dostat organismus z toho šoku. Nebude tak zmatený a tak. Takže teď jiné nepotřebuje."

Louis se znovu mile usmál. ,,Dobře. Tak si užij víkend a nashle, Soph," řekl a už mi pomáhal vstát. Byl jsem neskutečně zmatený, vůbec jsem nevěděl, jak jsem se dostal na zdravotku a hlavně proč.

Louis mě dovedl na pokoj. V celé budově byl klid a ticho, na pokoji už nebyl ani Zayn. ,,Kde jsou všichni?" podivil jsem se.

Louis se uchechtl. ,,Je skoro půl pátý. Všichni už zmizeli pryč," odpověděl.

Nechtělo se mi pokládat další otázky. Tedy chtělo, ale nechtěl jsem jimi zatěžovat Louise. Vzpomněl jsem si na to, že o víkendu budu s Louisem u něj v bytě, takže jsem si zabalil nějaké věci, s čímž mi pomohl.

,,Harry? Nezajímá tě, co se stalo nebo to víš?" zeptal se z ničeho nic Lou.

Podíval jsem se na něj a usmál se. ,,Nevím a zajímá, ale nechtěl jsem tě s tím teď otravovat," vysvětlil jsem.

Loui se usmál a přešel ke mně, načež mě pohladil po tváři palcem. ,,Neotravuješ mě. Klidně se ptej, máš na to právo," řekl.

,,Dobře, co se teda stalo?" zeptal jsem se a zlehka mu obtočil ruce kolem těla.

Spokojeně se ušklíbl, ale hned potom zase zvážněl. ,,No, prostě a jednoduše jsi omdlel. A tak jsme tě dostali k Soph a ta zjistila, že ti strašně vyletěl tlak. Co se ti dělo Harry, na co jsi myslel?"

Zamračil jsem se a snažil se si vybavit, nad čím jsem přemýšlel. Obvykle neomdlívám. ,,Já nevím. Nepamatuju si z toho nic, poslední, co si pamatuju je, že jsem zalezl do tý jámy a pak jsem jen čekal... A pak... Nevím," zatřepal jsem hlavou a odtáhl se od Louise, načež jsem vzal poslední věc, co jsem si s sebou chtěl vzít k Louisovi a dal ji do velkého vojenského polního batohu.

Louis přikývl a vzal můj batoh, který jsem mezi tím zapnul, a hodil si ho na záda. ,,Nevadí. Pojďme, měl by sis ještě odpočinout, vypadáš trochu jako mrtvolka," zasmál se a za ruku mě dovedl až ke dveřím pokoje, kde mě pustil a vyšel ven.