Soldier (Larry Stylinson)

13.

Když jsem Louisovi řekl, že udělám cokoli pro to, aby dostal Zayna zpátky, opravdu jsem nečekal, že bude chtít tohle...

,,Dělej Harry, rychleji!" peskoval mě Louis a já tedy ještě zrychlil. Už jsem byl utahaný, ale slib je slib. Musel jsem.

Přitlačil jsem ještě více na kartáč a snažil se vydrhnout co nejlépe všechnu tu špínu na podlaze. Ano, Louis si skutečně přál, abych mu udělal pořádek v pokoji. A proto jsem teď klečel na zemi a drhl podlahu, která byla od bůhví čeho naprosto zaprasená.

,,Vážně Louisi. Proč sis ksakru přál tohle?" zeptal jsem se a sednul si na zadek na mokrou podlahu, protože mě už bolela kolena. ,,Nemohl sis přát něco inteligentnějšího a lepšího?" pokračoval jsem ve vyptávání a na chvíli přestal drhnout podlahu a odfoukl jsem si pramen vlasů z očí. Musel jsem vypadat vtipně, ale kdo by nevypadal? Jeho pokoj je snad sto let neuklizený, všude byla tuna prachu. Teď už ale díky mně není nikde ani smítko.

Louis se uchechtl, vstal z postele, kde si doteď četl a peskoval mě odsud, načež si dřepl a zadíval se mi s úšklebkem do očí. ,,Máš pravdu, mohl jsem si přát něco lepšího. A příjemnějšího, pro oba,"

Polkl jsem a z jeho slov se mi začalo hůř dýchat a po zádech mi přejel mráz.

,,Ale já už znovu tu chybu neudělám. Tamto tehdy se nemělo stát Harry, a já se ti za to omlouvám. Tohle by mě mohlo stát místo a tebe vlastně taky, i když ještě skoro žádné nemáš. Proto, Harry, bych byl velice rád, kdyby tohle zůstalo doopravdy jen mezi námi. Můžu ti věřit Harry?" pokračoval a dál mě propaloval přísným pohledem.

,,Ehm... Nemohl jsi za to jen ty, oba jsme se nechali trochu unést... A nemám důvod o tom mluvit. Nechci přijít o místo a nechci, aby o něj přišel i někdo jinej. Takže mi můžeš věřit," řekl jsem upřímně.

Louis se zamračil a očima nervózně těknul na zem a hned zase zpět do mých očí, načež si olízl rty. ,,N-nemáš důvod o tom mluvit? Takže... Ehm..." zarazil se a začal točit rukama v zápěstí, jako by se snažil nahnat si myšlenky do mozku nebo slova do pusy. ,,Omg chápeš na co se tě chci zeptat žejo?" vyjekl nervně.

Povytáhl jsem jedno obočí a druhým se zamračil. ,,Eh, nejsem si jistý. Ehm, ne. Nevím absolutně o čem to tu žvaníš Louisi, tak se vymáčkni nebo mě nech to tady dodělat..." řekl jsem otráveně. Už bych si celkem rád taky v klidu sedl a relaxoval.

,,Hele, to... To je jedno, nech to bejt," mávl rukou a zvedl se, aby se vzdálil. To jsem ale nedovolil, jelikož mé prsty pevně sevřely jeho zápěstí. Zmateně se zamračil a nakonec díky mému zatáhnutí za jeho ruku skončil na zemi vedle mě. ,,Ehm, co to děláš?" zeptal se, když jsem se převalil nad něj a můj loket mu skončil na krku, který tisknul směrem k zemi.

Ani nevím, co mě to napadlo. ,,Chci vědět, cos chtěl říct," zašeptal jsem mu do ucha. Cítil jsem, jak se mírně zachvěl, což se mi docela líbilo. Nebo spíše... Líbilo se mi, že nad ním mám převahu.

,,To je jedno," těžce polkl, čehož jsem si všiml díky tomu, že jsem na lokti cítil, jak se mu pohnul ohryzek.

,,Řekni to," řekl jsem znovu tiše.

,,Ne," odmlouval, ale nebránil se. Bez hnutí pode mnou ležel a v jeho očích hrál odraz jakési emoce, kterou jsem na něm viděl snad jen jednou.

,,Řekni to Louisi!" křikl jsem trochu více nahlas a ještě víc přitlačil. Kdyby Louis chtěl, už jsem dávno pryč z jeho těla. Ať si myslel nebo říkal co chtěl, tohle mu nevadí. Nevadí mu, když na něj takhle naléhám.

,,Jsi hajzl Harolde!" zasyčel a udělal přesně to, co jsem nečekal. A nebo možná čekal, jen ne v tuhle chvíli. Udělal jeden jediný pohyb, kterým mě ze sebe shodil vedle sebe. Ale co bylo pro mě opravdovým překvapením bylo to, že se svými rty dotkl těch mých. Dravě, neúprosně a naprosto bez slitování se ujal vedení a než jsem vůbec něco stihl zaregistrovat, byl jsem zvednut ze země a hrubě přitlačen ke zdi. Byl jsem si jistý, že ten zvuk, který se právě ozval, bylo zadunění mého hrudníku, jak narazil na zeď. To jsem však opět nestíhal vnímat nebo nad tím dále přemýšlet, vzhledem k tomu, že Louis mi nedával na přemýšlení čas. Přišlo mi, jako by se při setkání našich rtů můj mozek naprosto vypařil, společně s rozumem. Než jsem se nadál, spolupracoval jsem, a to bez jakékoli nechuti či bránění.

Je zvláštní, co s vámi dokáže udělat, když o vás takto 'pečuje' člověk, kterého jste chtěli. Takovou dobu jste ho chtěli, takovou dobu jste si přáli znovu cítit přilepeného na svém těle. Cítit jeho rty na svých. Tohle vám dokonale poplete hlavu a vy pak nedokážete odmítnout, odolat.

Tohle je přesně můj případ. Možná jsem si snažil nalhávat, že to, co se stalo byla chyba. Ano, byla, ale pouze z hlediska pracovního a mravního. To, co jsme oba cítili (vím téměř jistě, že cítí to samé, co já), tu chtíč, to pouto, to chyba nebyla. I když se to tak možná na první pohled zdálo.

Doslova jsem zíral, jak je naše souhra dokonalá. Byl to úžasný pocit, připadal jsem si jako ve snu. Ten sen však dlouho netrval.

Louis se velmi neochotně odtáhl a jen mi koukal do očí, zatímco jeho dlaně spočívaly na mých tvářích a naše čela se o sebe opírala. ,,Harry, moc rád bych pokračoval, ale jestli mám stihnout Zayna dostat zpět, musím to jít zařídit," řekl tiše a palcem mě pohladil po koutku mých rtů.

,,Jo, dobře. Tak jdi," pousmál jsem se a hned nato jsem si uvědomil, že jsem vlastně já u něj v pokoji, takže já jsem ten, co musí vypadnout. Zazubil jsem se a vymanil se z jeho sevření.

,,Pak se stavím. Buď opatrnej, ať tě tu nikdo nevidí," upozornil mě, na což jsem pouze s úsměvem přikývl a vytratil se z jeho pokoje, míříc do svého.

Můj mozek byl teď zaplněn pouze jedním člověkem. Louisem.