Soldier (Larry Stylinson)

15.

,,Běhejte! Dělejte, žádný podkopávání nohou! Udělejte si kolem sebe místo, jste na sebe namačkaný jak sardinky!" křičel Louis a tleskal rychlým tempem, aby nás popohnal. ,,Rychleji, zaberte!" křikl znovu. ,,Pane bože, to je děsný! Vy chcete líp poznat Horana, že jo?!" zavrčel. ,,Máte ho mít," pokrčil rameny a za rohem se najednou objevil Horan s hadicí napojenou na vodovod. A samozřejmě, že si šikovně stoupl a začal na nás stříkat vodu.

,,Takže, nechci slyšet, že si někdo stěžuje na chlad! Jsme na vojně, takže jedem dál! Až písknu, všichni půjdete k zemi a uděláte kotrmelec. Hned potom se zase zvednete a poběžíte, dokud zase nepísknu! A kdo se bude vyhýbat Horanovi a jeho hadici, tak--- Čemu se tlemíte vy oslové?! Bože, vy musíte myslet na prasárny furt, žejo?!" křičel, ale bylo vidět, že i jemu cukaly koutky. Horan nic neřešil a smál se na celý plac, což nás nutilo se smát ještě víc. ,,Dost už!" křikl zase Louis a hlasitě zapískal na píšťalku, takže jsme se všichni sklonili a udělali kotrmelec.

Bylo to strašný. Byli jsem mokří, byla nám zima, i když jsme to nesměli říkat. V Anglii není zrovna nejtepleji, takže ani svit slunce nás nějak příliš nezahříval, natož když jsme vběhli do stínu. Zdálo se mi, jako by kanady opět vážily tunu, těžkly mi nohy a po každém kotrmelci, kdy jsem se zvedal zpátky na nohy, se mi nepříjemně točil celý svět.

Najednou se mi něco svalilo na záda a já i s tím sletěl na zem. ,,Co to kurva..." mumlal jsem. Až když mě do oka šťouchl malý kšilt naší vojenské čepice, poznal jsem, že těžký náklad na mých zádech je můj kolega. Pravděpodobně omdlel a prostě při tom skončil na mých zádech .

,,Všichni stop!" řikl Louis a přiběhl k nám. ,,Niallere, pohlídej mi je," pokynul Niallovi a ten jen přikývl. Louis zatím skulil mého kolegu z mých zad a okamžitě začal zjišťovat, jestli dýchá a podobně.

,,Lou, že mě tu necháš ležet na tom asfaltu?" zeptal jsem se unaveně. Dokud jsem se pohyboval, únavu jsem nepociťoval, ale jakmile jsem ležel, padla na mě únava a já se cítil pořád tak, jako bych na zádech měl tu gorilu.

,,Zapomeň Harry. Zvedačka. Pomůžeš mi ho donýst na ošetřovnu," řekl a zvedl se, načež uchopil vojáka tak, aby si ho hodil na záda. Přišlo mi to jako divné podívání. Celkem drobný Louis nesoucí gorilu na zádech. Páni, má větší páru, než jsem myslel...

,,K čemu mě teda potřebuješ?" zeptal jsem se.

,,Tak si tu klidně buď, jestli chceš..." zasmál se a šel dál. ,,Ale já nevím, raději bych se na tebe podíval, jestli ti taky něco není. Přece jenom... Je to chlap jako hora," zazubil se a mrkl na mě.

Pochopil jsem jeho úmysly a už jsem ťapkal vedle něj. ,,Takže, co je dneska vlastně ještě v plánu?" zeptal jsem se.

Louis se zasmál. ,,To ti neřeknu. Nech se překvapit. Ale řeknu ti jen... Bude to nářez," řekl.

Jen jsem přikývl a přesvědčil Louise, abychom se vystřídali, takže jsem teď nesl na zádech vojáka já. Nebylo to zase tak hrozné, jak jsem čekal. Když člověk ví, jak druhého člověka správně držet, aby ho držel pevně, ale zároveň měl pocit, že dotyčný není tak těžký, dá se to přežít. Ale rozhodně to nepatřilo mezi věci, co bych chtěl dělat v životě pořád.

Na ošetřovně se postarali o vojáka. Zjistili, že zkolaboval pro nedostatek cukru a tudíž energie. Mně nekontrolovali, nic mi nebylo. Maximálně jsem byl odřený a potlučený od náhlého, tvrdého pádu na asfalt, ale jinak jsem byl v pořádku. Nebyl důvod mě kontrolovat a navíc jsem se cítil dobře. Jsem chlap, snad něco vydržím, no ne? I když by se dalo říct, že jsem jen poloviční chlap. Ale tělem rozhodně chlap jsem.

*******

K večeru, kdy jsme měli mít poslední program před večeří, jsme dostali rozkaz obléknout se kompletně do celé vojenské uniformy a venku se seřadit do formace. V tichosti jsme stáli a jen se rozhlíželi, co bude dál, protože nikde nikdo nebyl.

V rozhlasu se najednou ozvalo šumění a nakonec zazněl hlas Louise. ,,Zahajuji večerní misi. Vaším úkolem je se snažit najít co nejvíce vojáků, kteří budou představovat nepřátele. Jsou rozptýleni v okruhu dvou kilometrů a půl, k zjištění, na kolika kilometrech se nacházíte, máte svoje vojenské hodinky, kde najdete všechno potřebné, jako třeba čas. A úkolem je? Musíte je najít a ubránit se jim, samozřejmě myslím vojáky. Pak je musíte jakýmkoli způsobem dopravit sem, na základnu. Každý nepřítel má na sobě svou jmenovku. Tu jim na základně sundáte a dáte ji na stůl. Jejich jméno odškrtnete na seznamu. Na celou misi máte pouze dvacet minut. Upozorňuji vás, že je to skupinová mise, čili pokud všichni nechcete po večeři klikovat, najděte nejméně třičtvrtinu, vojáků je mimochodem dohromady čtyřicet. A teď už do práce. Takže od zapískání se přesně za dvacet minut uvidíme a zjistíme, jak jste na tom. Takže po zapískání, které se ozve přibližně za minut, se prostě rozběhněte pryč. Přeju hodně štěstí."

No, tak to ještě bude docela zábava..

Opravdu, o minutu později se ozvalo pískání, které odstartovalo náš zběsilý běh. Všichni jsme se hnali do lesa a snažili se najít jakékoli stopy, které by nám pomohly najít jakéhokoli nepřítele. Ale ti hajzlové byli pořádní, nenechali po sobě žádné stopy. Nikdo z nás nepochyboval o tom, že těmi nepřáteli jsou opět vojáci, kteří jsou zkušenější a jsou tu déle, než my.

Když jsem zahlédl prvního vojáka, rozběhl jsem se k němu a bez zaváhání jsem se ho snažil zneškodnit. Nebylo to jednoduché. Snažil se mě odrovnat jak psychicky, tak fyzicky, ale nakonec se mi ho povedlo dostat a svázat provazem, co jsem našel na zemi. Hned potom jsem ho dotáhl zpět na základnu, kde jsem mu z vojenské bundy strhl jmenovku a jeho jméno pak odškrtl ze seznamu. Už tam pár jmen odškrtlých bylo, což znamenalo, že už tu někdo byl a dovedl sem vojáka. To bylo dobré.

Po dvaceti minutách úmorného běhání tam a zpátky a neustálém rvaní se s ostatními, jsme se vrátili na základnu. Byli jsme utahaní, jako koně, ale alespoň se nám bude dobře spát.

Dokonce jsme se dostali nad minimum, takže jsme nemuseli klikovat. Proto jsme se všichni vrátili na pokoje, kde jsme ze sebe shodili uniformy a zalezli si do sprch. Pak už jsme čistí a voňaví šli na večeři.

Když jsem šel do jídelny, zastavil mě Louisův hlas. ,,Harry? Můžeš na chvilku?" zeptal se a já přikývl a s mírným pousmáním šel za ním dál od lidí. ,,Ehm... Už máš nějaký plán na víkend?" zeptal se.

,,Nemám, proč?"

,,No, napadlo mě... Mám kus odsud byt a tak bychom mohli být tam. Mohl bych nám vyprat oblečení a tak..." řekl tlumeným hlasem, aby nebyl moc slyšet.

,,Moc rád s vámi strávím víkend, pane Tomlinsone," řekl jsem s úsměvem a mrkl jsem na něj.

Louis se rošťácky usmál. ,,Ještě se dohodneme, Stylesi. Někde si tě odchytím zítra," mrkl na mě. Přikývl jsem a vydal se na večeři. Byl jsem příjemně překvapen, že mě Louis pozval k sobě. Už teď jsem se těšil.