Soldier (Larry Stylinson)

19.

Když jsem se ráno probudil a uviděl jsem Louisovu nádhernou tvář, jak spokojeně oddechuje, uvědomil jsem si, že přesně tohle je to, co chci zažívat v nejbližší době pořád, což samozřejmě nebylo možné. Ale každý má přece právo na tajná přání, no ne?

Ještě chvilku jsem ležel, ale pak jsem se opatrně vymanil z jeho objetí a velmi, podotýkám, že opravdu velmi pomalu jsem se vytratil do kuchyně. Nakoukl jsem do lednice a zjistil jsem, že v ní Louis nemá nic, z čeho by se dalo vytvořit cokoli jiného, než palačinky. Trochu jsem v jeho kuchyni tápal, než jsem si zvykl kde co je, ale nakonec jsem zdárně pleskl poslední palačinku na tu kupičku, která byla složená z dalších palačinek.

Připravil jsem džusy a kávy a dal je na stůl. Přesně ve chvíli, kdy jsem doprostřed stolu pokládal talíř s palačinkami, se otevřely dveře a následně vyšla ven Louisova postava s velmi překvapeným výrazem.

,,Páni, myslel jsem, že jsi v koupelně a ty tady zatím kuchtíš takovou dobrotu," řekl Louis a s úžasem koukal na ozdobené palačinky. ,,To bych do vás neřekl, vojáku," mrkl na mě a omotal mi ruce kolem boků.

,,Jo, dobré ráno, Loui," uchechtl jsem se a i já okolo Louisova těla obtočil své ruce.

,,Jak jsi se vyspal? Nebolí tě něco?" pozvedl obočí a zdůraznil slovo něco.

Zakroutil jsem očima. ,,Ne. Nic mě nebolí," zalhal jsem.

Louis se zachechtal. ,,Opravdu?" kuňkl a následně jsem cítil jeho ruku, jak se po mých zádech sune dolu až k mému zadku. Couvl jsem od něj, abych byl v bezpečí od jeho pátravé ruky, čemuž se Louis zasmál, ale následně na mně hodil svůj lítostivý pohled. ,,Promiň, příště budu opatrnější."

Hehe. To se ještě uvidí, jestli vůbec bude nějaké příště. Ne že bych se třeba chtěl nadobro zbavit sexu s ním a hrát uraženého. To by ani nemělo cenu, jelikož bych mu neodolal.

Jde o to, že... Proč by musel příště být zase nahoře on? Tentokrát už nebudu schovávat drápky a nebudu se mu poddávat. Vzepřu se a příště bude prostě prdel bolet jeho, ne mě. No není to ďábelsky dokonale skvělý plán a nápad?

Zavrtěl jsem hlavou, abych se vrátil do reality. ,,Vystydne to. Pojďme jíst," řekl jsem a usmál se na něj.

Přikývl a přesunul se ke stolu. Sedl si a já mu jen mohl závidět, jak si hrcl bezbolestně, zatímco já si sedal asi hodinu a stejnak mě ten zadek bolel.

,,Opravdu se ti omlouvám, šmoulo," řekl lítostivě Louis.

Zachichotal jsem se. ,,Šmoulo?" povytáhl jsem obočí.

Louis se zaculil. ,,Vojáci vypadaj jak krutý hovada, ale většina z nich jsou pak milí lidé, když je poznáš. Lidi říkají, že je to přesně můj případ. Nebo ne?" zeptal se a napil se džusu.

Já se jen usmál. ,,Ty jsi ten nejmilejší, brouku," řekl jsem.

,,To ty," řekl a vstal, aby odnesl prázdnou skleničku a dolil si džus, a nezapomněl mi vlepit pusu, když procházel kolem mě.

Zbytek snídaně jsme spolu nic moc neřešili a ani jsme si nepovídali. Jen jsme v tichosti jedli a jen občas někdo něco prohodil. Po snídani jsme uklidili v kuchyni a hodili sebou na gauč.

,,Přemýšlel jsi Harry, co budeš dělat, až dokončíš výcvik?" zeptal se mě najednou Louis.

Polkl jsem. ,,No... Nevím. Budu doufat, že budu moct zůstat na Eaglu, ale když mě převelí, tak půjdu tam. Ty máš nějaký plány do budoucna?"

Louis jen pokrčil rameny. ,,Asi ani ne. Budu pořád instruktor v Eagle a když se mi naskytne něco dobrýho, tak po tom asi skočím," odpověděl.

Chvíli jsem nad tím přemýšlel, dokud jsem na svém krku nepocítil Louisovy rty. Otočil jsem se k němu čelem, protože doteď jsem k jeho tělu byl přitisklý zády. Stačilo jedno těknutí z jeho očí na jeho rty a už jsme měli přitisklé rty k sobě.

,,H-Harry?" zamumlal mi Louis do rtů a já se od něj neochotně odtáhl. ,,Chtěl jsem se tě na něco zeptat," zašeptal a opřel si své čelo o to mé. Přikývl jsem a čekal, co z něj vypadne. Trochu mi to nahánělo hrůzu. Louis odtáhl svou hlavu a důležitě se mi zadíval do očí. ,,M-měl bys chuť... Chtěl bys... Chtěl bys být můj přítel? Samozřejmě ne na základně, ale prostě potají," koktal nervózně.

Měl jsem pocit, jako by se pode mnou točila zem. Měl jsem pocit, že mi Louis nějak porozuměl a věděl, že bych chtěl vědět, jak na tom jsme.

,,Ano! Jo, moc rád, Lou!" vypískl jsem bez váhání a dojatě ho objal. Přesně tohle jsem si přál!

******

,,Takže, ptáš se mě na rodinu? Páni, to je docela vážnej krok! Jseš si jistej?" zeptal jsem se a Louis se smíchem přikývl.

,,Jo, zajímá mě to," řekl a dál mnul kloub mého palce. Měli jsme propletené prsty.

Také jsem se zasmál. ,,Tak dobře. Sestra Gemma bydlí se svým přítelem. Mamka se jmenuje Anne a momentálně žije se svým manželem."

,,Určitě je to skvělá žena," pousmál se Loui.

,,Ona i Gemma přijedou na přísahu. Počkej si," zazubil jsem se.

Louis mi pak vyprávěl o své velké rodině. Bylo to zvláštní. Moc na mě udělala dojem, a to o ní jen vyprávěl. Třeba budu mít jednou tu čest ji poznat.

,,Počkat. A tím ,Počkej si' chceš říct... Co?" zeptal se Louis po chvilce příjemného ticha.

Zazubil jsem se znovu. ,,Že pokud budeš chtít, můžeš je jako můj velevážený instruktor poznat," odpověděl jsem.

Louis se zasmál. ,,Tak to jsem rád, že máme stejný názor na to, jak se představovat rodičům. Moje mamka by asi nebyla zrovna happy, kdyby se dozvěděla, že mám něco se svým studentem..."

,,Louisi? Slyšela jsem dobře?!" ozvalo se najednou a já málem umřel na leknutí. Automaticky jsem od Louise odskočil a měl jsem tendenci dělat, jako by nic, ale to by mi už stejně neprošlo. V obýváku totiž stála opálená blondýnka a svýma velkýma očima propalovala Louise, který na ni taky vyděšeně koukal.

,,Ehm. Ahoj Lottie..." zamumlal a střelil po mně omluvný pohled.

Aha. Tak takhle jsem si teda opravdu nepředstavoval shledání s jeho sestrou.

-------

Tento díl věnuji JanineJancisek , i když vím, že jí to nerozveselí, ale tohle jsem prostě já.