Soldier (Larry Stylinson)

24.

Ten den byl pro mě divný. Nemohl jsem se moc soustředit na trénink nástupu k přísaze. Připadalo mi, jako bych dělal v jednom kuse chyby a ostatní ne. Přišlo mi, že celý ten dojem, kdy se nohy všech přítomných vojáků zvedají ve stejném rytmu, kazím. Byl jsem z toho docela dost nesvůj, ale musel jsem to překousnout.

,,Stylesi, můžeš mi laskavé vysvětlit, jak je možný, že ti to nejde?!" sykl Grimshaw, který stál vedle Louise a kontroloval, jak nám to jde. Tedy, v mém případě spíš jak to nejde. Louis sklopil hlavu k zemi a nic neříkal.

,,E-ee... Ehm. Já..." nevěděl jsem, co říct. ,,Nemůžu se soustředit, protože... Protože jenom potřebuju čůrat," vymyslel jsem si první blbost, co mě napadla.

,,To ale není můj problém," prskl Grimshaw.

Zakroutil jsem očima. ,,Dobře, omlouvám se," řekl jsem, protože jsem neměl chuť vyvolávat nějaké konflikty zrovna dva dny před přísahou.

****

Po dlouhé době jsem byl opravdu šťastný, když jsme měli začít posilovat, protože už mi z toho věčného zvedání nohou pěkně hrabalo.

,,Teď si trochu zaběháte, co vy na to?" řekl Louis. Znělo to sice jako otázka, ale on to bral jako samozřejmost. ,,Takže si dáme pěkně deset úhlopříček," dodal.

Úhlopříčky doopravdy nemám v oblibě. Je to vlastně obyčejně běhání, až na to, že ne do kolečka jako křečci, ale po úhlopříčkách celého placu. Tudíž úhlopříčka, potom přeběhnout do druhého rohu placu a běžet příčně zase nazpátek. A pořád dokola. A jak víme, úhlopříčky jsou v obdélníku nejdelší.

Po chvíli jsme začínali všichni lapat po dechu. Ale alespoň jsem neměl čas myslet na to, že Louis je jen kus ode mě.

,,Stačí! Teď pojďte sem," rozkázal Grimshaw a tak jsme se všichni udýchaně doploužili k němu a Louisovi. ,,Řekneme vám, jak to bude zítra a pozítří," řekl po krátké odmlce.

,,Zítra budete končit o několik hodin dříve. Všichni se pak budete věnovat přípravě na pozítří. Všichni si zkontrolují, jestli jim padne uniforma a následně i to, jestli není někde nějak obrovsky ušpiněná. Pak si taky všichni vyčistí a naleští kanady. Připravíte si barety, zopakujete si, jak zní slib a nalepíte si na uniformy jmenovky. Je vám to jasné?" Louisovy oči nás propalovaly a zkoumaly, jestli jsme všichni poslouchali jeho proslov.

Všichni společně jsme křikli ,,Ano, pane!" Tedy já spíš tak nějak kníkl, protože jsem z ničeho nic dostal škytavku, a tak jsem vydal podivný zvuk, nad čímž Grimshaw protočil oči. Zdá se mi to, nebo má ten chlap oči a uši všude?

,,Dobře. A teď pro vás máme překvapení. A to překvapení je, že se jde na pole. A dál to poznáte sami."

Z toho jsem začal být trochu nervózní, protože jakmile mají instruktoři překvapení, zaručeně se při něm něco pokazí. Minule jsme měli jako překvapení první střelbu z brokovnice. Dopadlo to tak, že asi dva lidi od nás měli vyhozené rameno a jeden vyražené zuby. Takže myslím, že máme právo být trochu znepokojení.

,,Co myslíš, že to bude?" zeptal se Zayn, když jsme se všichni ve velkém chumlu přesouvali na pole.

Pokrčily jsem rameny. ,,Těžko říct, ale každopádně jsem docela zvědavej, co se dneska posere," zasmáli jsme se.

Zayn přikývl na souhlas. ,,A jako na potvoru to budu dneska určitě já. Vsadím se," zasmál se, ale já jen protočil oči.

,,Zee, ty to nebudeš. Třeba to dneska nebude nikdo. Třeba máme šťastný den a všem všechno půjde."

,,Uvidíme," odpověděl jen.

Před námi se otevřelo pole. Nikde nic nestálo ani neleželo, takže jsem netušil, co za překvapení to asi bude.

,,Takže, asi vás zajímá, co je v plánu, co? Doporučuji vám procvičit si ramena a obecně horní polovinu těla. Protáhnout se, zahřát svaly. Protože dneska si zaházíte se cvičnými granáty. Nejdřív normálně a pak i ze zákopu, který si sami vykopete. Takže toho bude ještě hodně. Teď si dojděte k Tomlinsonovi pro granáty a pak přebírá velení on. Tak do práce, než se začne stmívat, musíme bejt zpátky na základně! Pohyb!"

A tak jsme šli za Louisem a já se začal pomalu psychicky připravovat na oční kontakt s ním.

,,Bože prosím, ať to přežiju," mumlal jsem si pro sebe.

,,Tady. Každý jeden," slyšel jsem už z dálky Louisův hlas a už jen z toho se mi rozbušilo srdce. Už aby byl víkend a my mohli vypadnout a mít klid. Takhle je to pěkně na nic. Pořád kontrolovat, jestli náhodou nechtěně neslintám, když se předklání. Nebo kontrolovat už jen to, jestli na něj nezírám moc dlouho. Je to jako pohybovat se na minovém poli. Kdykoli můžeme vybuchnout při špatném došlapu. Nejradši bych s Louisem byl jako normálně, jako o víkendu. Procházet se spolu, držet se za ruce, objímat se a moct se políbit, kdykoli chceme. Jenže to by to nebyl život, kdyby to nebylo nějak zamotané a složité.

Byl jsem už blíže a blíže, až jsem stál jen za jedním člověkem, který si právě vzal granát a šel pryč. Stál jsem Louisovi čelem a sledoval jsem jeho ruce, jak vyndávají s vojenské tašky granát. Pak jsem na chvilku vzhlédl a on také, takže se naše pohledy setkaly. Jeho ruce se na chvíli zastavily a jen na mě koukal. Vpíjel jsem se mu do očí a snažil si na ten pohled pořádně zapamatovat, aby mi vydržel v paměti ještě nejméně několik hodin. Louis polkl a roztřesenýma rukama mi podal můj granát.

Převzal jsem ho, zamrkal a odstoupil od Louise a šel do chumlu, kde už byli ostatní.

,,Takže. Jak se hází granátem jsme se učili, tak si to zkuste," řekl Louis a sledoval nás, jak se napřahujeme a pak zahazujeme granát někam daleko před nás. ,,Dobře, teď si pro ně hezky zaběhněte. Ano, vím, že se vám nechce, ale máte to zrovna jako trénink kondičky. Tak pohyb!"

Rozběhli jsme se pro naše granáty. Nebylo zrovna jednoduché je z dálky vidět, protože mírně splývaly s okolním terénem, takže než jsme přiběhli zase nazpátek na stanoviště, zabralo to docela dost času.

,,Tak dobře, zkuste to znovu, ale dejte do toho víc síly. Pak se pustíme do kopání zákopů a budete házet z nich, tak si pospěšte. Připravit! Pozor! Teď!"

A tak jsem zase hodili granát někam dozadu a hned pro něj zase běželi. A pak nám Grimshaw přinesl lopaty a rýče a rozdělil nás do skupin. Společně jsme vykopali zákop a znovu házeli a běhali pro to.

****

Když jsme se dostali na základnu, venku už se stmívalo. Stihli jsme to jen tak tak. Byli jsme unavení a špinaví. Přišlo mi, že už neudělám ani krok, a tak jsem ze sebe na pokoji shodil uniformu, dal si sprchu a svalil se na postel za účelem si jen na chvíli odpočinout a pak jít za Zaynem do jídelny, ale nakonec jsem se tolik uvolnil, že jsem po chvíli tvrdě usnul...