Soldier (Larry Stylinson)

26.

Na obrázku máte baret, kdybyste nevěděli, co to je :))
-------

V den přísahy jsme toho moc neudělali. Zaměřili jsme se pouze na posilování a trénování fyzičky.

Louis mě celou dobu propaloval pohledem, ale já to úspěšně ignoroval. Jak jsem řekl, potřeboval jsem si udělat jasno sám v sobě a k tomu mi moc ta Louisova kukadla nepomůžou. A z toho důvodu jsem se rozhodl se mu nějakou dobu trochu vyhýbat.

Louis

Bylo to jasné. Celý den se na mě skoro ani nepodíval a ignoruje mě. Je naštvaný nebo chce jen přemýšlet.

Ale chápu ho. Vybalil jsem na něj docela velkou informaci, je pochopitelné, že si ji potřebuje promyslet.

Je pravda, že bych se klidně mohl rozhodnout úplně sám, jenže to já nechci. Harry je součástí mého života. A proto se chci rozhodnout s ním a chci slyšet jeho názor. Neodkázal bych jen tak si odjet a Harrymu to jen oznámit, jako bych říkal, ať si s tou informací dělá, co chce. Kéž bych mohl nějak zařídit, aby se dali brát i vojáci s nízkou hodností. To bohužel neovlivním, což mě značně, s prominutím, sere. A ani nevím, jestli by Harry chtěl jet taky. A další věc je, že ho nechci ohrozit. 

Já si armády vážím. Vážím si toho, že patřím do armády, že o sobě můžu říct, že jsem voják. Miluju svou práci, ale miluju i Harryho. Proč se musím rozhodovat mezi nejdůležitějšími věcmi, které nejvíc miluju? Ne že by byl Harry věc, to ne. Přijde mi, že Harry je teď smysl mého života. Jenže to byla ještě do nedávna moje práce.

Občas přemýšlím nad tím, jak by se nám teď s Harrym žilo, kdybychom se nikdy nepotkali. Možná by to bylo jednodušší. Nemuseli bychom porušovat nejdůležitější pravidlo, nemuseli bychom se schovávat.

Nechci, aby to vypadalo, že nejsem rád, že jsem Harryho poznal, to právě naopak. Jen si myslím, že by nám to ušetřilo mnoho starostí.

,,Tommo, jdeš? I my se musíme připravit," houkl na mě Niall a já se tak probudil.

,,Jasně, promiň Ni. Už jdu," odpověděl jsem a rozešel se za Niallem.

,,Hele, jsi v pohodě? Dneska jsi nějak mimo. Něco se stalo?" zeptal se starostlivě Niall.

Jen jsem se falešně usmál a zavrtěl hlavu. ,,Ne, všechno je v pohodě, jen jsem se špatně vyspal a jsem nervózní."

No, vlastně jsem mu ani moc nelhal. Byla to taky pravda.

,,Hele, naši kluci jsou hodně šikovný. Sice jsou to někdy kopyta, ale jsou jedni z nejlepších. Někteří z nich jsou extra dobří, letošní ročník se opravdu vyvedl. Oni to ani neví. Jak jsou dobří. Ale nemůžem je rozmazlovat a za všechny dobře splněný rozkazy jim dávat hvězdičku a vřelé objetí. Nikdo se s nima mazat nebude. Ale jednou... Jendou pochopí, jak dobří jsou," řekl.

Musel jsem se pousmát. Měl pravdu. Měl sakra pravdu. Jednou na to přijdou sami. Nemusíme jim to říkat. I my to tak přece měli. Na vojně jsme si mysleli, jak jsme neschopní, ale najednou jsme si všichni uvědomili, že to, co děláme, je dobré. A proto jsme se mnozí rozhodli jít učit, protože jsme chtěli ten pocit předávat. A přesně takhle to je.

,,Díky Ni, myslím, žes mi zlepšil náladu. Máš pravdu, budou v tý práci skvělí," usmál jsme se a šťouchl do něj.

Harry

O několik hodin později už jsem stál před zrcadlem a koukal na sebe. Uniforma mi padla naprosto přesně. V baretu jsem vypadal jako kretén, ale bylo mi to fuk. Měl jsem ze sebe dobrý pocit. Já, taková citlivka, vydržela až do přísahy.