Soldier (Larry Stylinson)

21.

S Louisem jsme měli v plánu jen nic nedělání, takže jsme si na ten malý zbytek dne lehli k televizi a koukali na nějakou komedii.

Když jsem se probral a začal vnímat okolí, zjistil jsem, že se nacházím v posteli v ložnici.

Zezadu jsem cítil příjemné teplo značící, že je na mých zádech přilepený další tvor. Pousmál jsem se všimnul si zrcadla, které pokrývalo přibližně metr stěny a bylo dlouhé od stropu až k podlaze. Podíval jsem se na odraz a až díky němu jsem si všiml ruky, která přese mě byla přehozená.

Louis má kupodivu oproti mně malé dlaně s krátkými prsty, ale to mi nevadí. Přijde mi roztomilý. Je opravdu zvláštní, že i přes to, že je starší a ve všech ohledech dominantnější, i tak mi přijde, jako by v našem vztahu byl on ten, kdo je takový ten malý plyšáček na mazlení.

Vydržel bych se na náš odraz koukat pořád, ale začínal mě bolet bok, na kterém jsem tak dlouho ležel, takže jsem se velice opatrně vymanil z Louiho objetí a vydal jsem se potichu do kuchyně. Nevěděl jsem, co teď dělat, tak jsem chtěl začít připravovat snídani, ale zjistil jsem, že v lednici není absolutně nic, z čeho by se něco dalo vytvořit.

A tak jsem se rozhodl dát si sprchu. Šel jsem tedy do koupelny a shodil jsem ze sebe boxerky a triko, což bylo jediné, co na mně zbylo. Loui je opravdu velmi šikovný, když mě dokázal svléknout, aniž by mě probudil...

Vlezl jsem si do sprchy a nastavil jsem vodu na příjemnou teplotu, načež jsem pouze relaxoval. Měl jsem strašně ztuhlé svaly a připadal jsem si naprosto rozlámaný, jako kdybych celou noc házel uhlí.

Na chvíli jsem jen tak vypnul myšlenky a jen jsem si užíval vodu, ale to mi moc dlouho nevydrželo, jelikož mě po chvilce ovanul studený chlad a za mnou se ozvalo menší bouchnutí, načež se na mě opět přilepil ten úchvatný člověk.

,,Ahoj," řekl jsem a otočil se čelem k Louisovi.

,,Dobrý ránko," řekl také a natáhl se pro polibek, který jsem mu samozřejmě dopřál.

Objal jsem Louiho a přitáhl si ho k sobě, načež jsem mu zabořil hlavu do prohlubně mezi krkem a ramenem. Takhle mi bylo dobře. Vydržel bych takhle stát věčně. Tedy... Vlastně asi ne, protože jak je Loui menší, musel jsem mít nepřirozeně moc ohnutý krk, z čehož mě bolel. Nechtěl jsem si ale pořád na něco stěžovat, když Loui si nikdy na nic nestěžuje. Přišlo by mi to vůči němu nefér.

Pokud jsem si myslel, že sprcha zůstane pouze u objímání, tak jsem se mýlil. Nezůstala. Sprcha, kterou bych měl jindy hotovou do čtvrt hodiny se prodloužila na nejméně hodinovou...

****

,,Máme trochu problém Harry," prohlásil Loui, když otevřel ledničku s úmyslem něco sníst po tak vyčerpávající činnosti.

Zasmál jsem se. ,,Už jsem si všiml," zamumlal jsem a dál jsem si prohlížel Louisovu knihovnu, která byla v obýváku. Byla obrovská a Lou tam měl snad milion knih, které bych neřekl, že by kdykoli zrovna on mohl číst.

To mě ještě více utvrdilo v tom, že mě doopravdy Louiho povaha fascinuje.

,,Tak mám návrh. Zajdem si na snídani do kavárny, která je tady poblíž, co ty na to?" zazubil se.

,,Dobře, cokoli chceš," zamumlal jsem zase.

,,Harry a vnímáš mě vůbec?" povytáhl Loui obočí a založil si ruce v bok.

Zafuněl jsem a byl jsem nucen odtrhnout oči od knih a podíval jsem se na Louise. ,,Ano, vnímám. Pojďme na tu snídani prosím," zakňučel jsem, protože už jsem vážně začínal šilhat hlady.

A tak jsme se převlékli a udělali ze sebe lidi. Hned potom jsme se vydali pěšky, ruku v ruce, do té kavárny.

Místo, kde Loui žije je úžasné. Líbí se mi tu. Jsou tu krásné domy, milí lidé a bylo tu i čisto a klid.

Šli jsme v tichosti, jen občas jsme prohodili nějaké to slovo, ale převážně jsme byli potichu a koukali okolo. Vypadá to, že Loui tady asi nebyl dlouho, protože koukal skoro stejně vyjukaně jako já.

,,Támhle je ta kavárna," oznámil mi Louis a ukázal na jeden z několika domů v řadě.

Zaculil jsem se. Ten domeček vypadal už zvenku naprosto útulně. ,,Je to tu krásny Lou," přiznal jsem.

Louis se zastavil. ,,Jsem moc rád, že se ti tu líbí," odpověděl Loui a omotal mi ruce kolem krku, načež si mírně stoupl na špičky, aby se mi mohl přisát na rty. Takhle jsme strávili dalších pár chvil. Prostě jsme se jen líbali a neřešili okolí.

,,Dobré ráno, Louisi," ozvalo se vedle nás a my sebou vyděšeně trhli a automaticky od sebe odskočili. Vedle nás stála nějaká paní postaršího věku a koukala na nás.

Polkl jsem a začal se obávat přednášky o tom, že tohle se na ulici nedělá.

,,Dobré ráno, Marry," řekl Loui a zčervenal stejně jako já.

,,Jak se máš Louisi? A kdo je tenhle rozkošný mladík?" řekla a šťouchla do mě svojí holí, o kterou se podpírala, což mě zprvu opravdu vyděsilo.

Louis se pousmál, opatrně ke mně přistoupil a objal mě kolem pasu. ,,To je Harry, můj přítel. A mám se dobře, děkuji za optání. Jak se máte vy, Marry?"

,,No páni, moc vám to přeju! A to víš Lou, zdravíčko mi ještě slouží, až na pár rezavých kloubů," zasmála se. ,,Pojďte, zrovna jdu do kavárny otevřít. Nechcete si dát kafíčko a poklábosit se starou ženskou? Jo a ty, broučku," ukázala na mě a mile se usmála. ,,Ty jsi Harry, já Marry, to je pěkné. Těší mě, že tě poznávám, vypadáš jako miláček," zaculila se.

,,Taky mě těší, Marry. A to kafe si dáme, když je od vás. Určitě bude výborné," odhodlal jsem se promluvit.

Marry se zasmála. ,,Tak pojďte, broučci," řekla a dále jsme v cestě do kavárny pokračovali s Marry.

Odemkla a my vstoupili dovnitř. Bylo to tam útulné a cítil jsem se jako doma. Všude bylo dřevěné obložení do půlky stěny a v rohu místnosti byl i krb, ale nevypadalo, že by se používal. Pravděpodobně tu byl jen na okrasu.

Na stěnách visely obrazy, které znázorňovaly krajinu a nebo zátiší.

Sedli jsme si k jednomu z kulatých, dřevěných stolků hned vedle okna.

Za nedlouho přišla Marry a ptala se nás na naše přání ohledně kávy a snídaně.

Když odešla a začala nám připravovat požadované věci, Louis se ke mně naklonil.

,,Dřív jsem sem chodil Marry uklízet. Přátelství nám vydrželo doteď, je to skvělá paní. A nejlepší na ní je, že neodsuzuje. Vidíš, jak nás bere? Jako kterýkoli jiný pár, a to na ní zbožňuju." usmál se Loui a vzal mě za ruku, kterou jsem měl položenou na stole.

,,Jo, je to zlatíčko. Jsem rád, že jí nevadíme. Popravdě? Ze začátku jsem se jí bál, ale teď je úplně fajn!" zasmáli jsme se.

Zadíval jsem se do Louisových očí, které krásně svítily modrou barvou. Kolem očí se mu dělaly malinkaté vějířky vrásek z toho, jak se ještě pořád usmíval. Když si všiml, jak na něj zírám, zvážněl a začal zírat taky. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že bych byl schopný tohle prožívat každičký den ve svém životě. A uvědomil jsem si jednu zásadní věc. Že Louise nenapravitelně a hříšně moc miluju.