Soldier (Larry Stylinson)

32.

Harry

Nastal den, kdy se měl vrátit první turnus. Byl jsem natěšený, protože byla šance, že právě v tomhle turnusu se vrátí Louis. Vzhledem k tomu, že už mi navíc dlouho nenapsal, myslím si, že mě chce překvapit.

Každý turnus se vrací sem na tuhle základnu, což znamená, že od hangáru, kde teď trávím většinu svého času v práci, to budu mít jen kousek.

Když jsme s klukama vyšli z hangáru, uviděli jsme, jak se začínají na letišti shromažďovat rodinní příslušníci vojáků, kteří do Afghánu jeli.

A tak jsme s klukama šli taky trošku blíž k dráze. Navíc, já vlastně můžu přímo na dráhu. Chtěl jsem se dostat víc k letadlům, tak jsem si za tu dobu udělal další papír na to, že můžu na dráze navigovat letadlům. Ale samozřejmě nejsem sebevrah, abych si stoupl na dráhu, když něco přistává. Obzvlášť, když je to obrovský vrtulník.

,,Myslíš, že se jich vrátí hodně?" zeptal se Jasper.

Ještě jsem nad tím, upřímně, nepřemýšlel. Byl jsem pořád upjatý na to, aby se mi vrátil Louis, ale nedošlo mi, že tam bylo mnohem, MNOHEM více jiných vojáků, kteří možná přišli o život.

,,To nevím. Ale doufám, že ano a že budou živí," odpověděl jsem.

Najednou se rozezněl rozhlas, který máme na základně, oznamující, že za pět minut tu bude vrtulník. Také žádali vojáky, aby usměrnili lidi a trošku je přiměli couvnout od dráhy. Pro jistotu. A tak jsme se taky sebrali a šli k lidem a řekli jim, ať couvnou. Naštěstí to byli rozumní lidé a nikdo nedělal problémy.

,,Nervózní?" zeptal se zase Jasper.

Pokrčil jsem rameny a snažil se uklidnit. Ano. Byl jsem nervózní a moc, ale nechtěl jsem to přiznat.

Netrvalo dlouho a v dálce jsme mohli vidět vrtulník. Ten se pomalu přibližoval, až konečně dosedl na pevnou zem. 

Lidé začali neklidně přešlapovat. Sledoval jsem, jak se pomalu otvírá vrtulník a ven začali vyskakovat vojáci. Někteří lidé se ihned rozběhli dopředu, aby přivítali své známé. Dívky se vrhaly kolem krku svým přátelům nebo partnerům. Někteří lidé se zase s pláčem rozběhli k dřevěným rakvím. Já neudělal ani jedno. Louis tam nebyl. Pravděpodobně to nebyla jejich jednotka. A tak jsem zklamaně svěsil hlavu a odebral se zpátky do hangáru.

Sedl jsem si do kanceláře, odkud bylo vidět na kluky, kteří se zase vrátili do práce. V ruce jsem jen mezi prsty točil s propiskou a zíral na to, ale nic jsem nevnímal. Byl jsem zklamaný a smutný. Věděl jsem, že je dost nepravděpodobné, že se vrátí v tomhle turnusu, ale přece jen jsem měl malinkou naději, která se teď ale rozplynula. No co? Možná příště.

Odhodil jsem propisku a vydal se z kanceláře zpátky do hangáru.

,,Nepotřebujete nějakýho podržklíče?" zeptal jsem se s úsměvem, načež se kluci rozesmáli.

,,Podržklíče ne, ale podržlopatka by se hodil. Musíme rozebrat turbínu a jedna z lopatek je docela dost rozfrcaná. Ta turbína vcucla při letu pelikána. Chudák," ušklíbl se Jimmy, Jasperova pravá ruka.

Přikývl jsem a přešel jsem k nim, abych jim tedy pomohl, s čím bylo potřeba.

Než jsme to všechno rozebrali, byl večer a taky čas na jídlo. Sebrali jsme se a i s některými piloty šli na jídlo do místní restaurace. Tam jsme zabíjeli čas fotbalovým zápasem, který běžel na plazmové televizi. Já ale přemýšlel nad něčím jiným. Co když se dnes Loui nevrátil, protože se mu něco stalo? Co když to byla jeho jednotka a on tam prostě zůstal?

Divoce jsem zavrtěl hlavou, abych to vyhnal z hlavy. To je přece blbost. Nic mu není. Ale proč mi tedy nepíše?

,,Asi už půjdu spát hoši," řekl jsem bez nějakého rozmýšlení.

Všichni přikývli a rozloučili se se mnou, a tak jsem se pomalu vydal ven. Než jsem stačil nabrat normální rychlost, objevil se vedle mě Jasper, čímž mi překazil kopání do kamínku na cestě.

,,Harry? Jsi v pohodě? Přijdeš mi nějakej zdrblej od tý doby, co přistáli," řekl znepokojeně.

Zavrtěl jsem hlavou. ,,Jsem v pohodě, jen mě... Jen mě dostalo, kolik přivezli mrtvých," zalhal jsem. Nesnášel jsem se za to, jak jsem sobecký. Pořád myslím jen na to, aby se mi už Louis vrátil, ale na ostatní nemyslím... Nejsem dobrý člověk. Ani trošku.

Když jsem došel na svůj pokoj, sedl jsem ke stolu, vzal papír a propisku a začal psát.

Milý Louisi,

dnes se vrátil na Eagle jeden oddíl. Doufal jsem, že tam budeš, ale nebyl jsi tam. A chybíš mi. Strašně moc... Je to pro mě obrovsky těžké, přestávám to zvládat a ubývají mi síly. Nevím, kde jsi, co se právě děje okolo tebe... Nevím ani, jestli jsi v bezpečí, živý a zdravý.

Popotáhl jsem a otřely si slzy, které mi pomalu začaly kapat na papír a nutil inkoust rozpít se všude, kde jen může.

Víš, možná nejsem tak silný jak jsem si zprvu myslel. Chybíš mi, a to čím dál víc. O to víc mě znepokojuje, že mi teď nepíšeš. Co se stalo? Jsi v pořádku? Napiš mi prosím. Nebudu už raději dál psát, protože se bojím, že by to bylo pořád to samé. Tak... Opatruj se. Miluju tě Lou.

Tvůj Harry

Věděl jsem, že mu dost možná ten dopis ani nedojde. Ale musel jsem napsat, jak se cítím. Pomohlo mi to lépe se s tím vyrovnat.

Odložil jsem propisku a přeložil papír napůl. Najednou jsem byl šíleně unavený, tak jsem jen schoval dopis do šuplíku stolu a natáhl se na gauč, který jsem v pokoji měl taky.

Můj pokoj byl pro mě zároveň i kancelář. Když jsem potřeboval vyřešit nějaké papíry a potřeboval jsem na to klid, šel jsem vždy do svého pokoje, kde mám i počítač. A když jsem zase chtěl spát nebo odpočívat a třeba jen číst knihu, měl jsem tu postel a gauč. Praktické.

Momentálně nechci ani jedno, potřebuju něco dělat. A tak jsem se převlékl do armádních tepláků a trika a rozběhl jsem se ven. Měl jsem v plánu trochu se proběhnout, abych se unavil a pak mi šlo lépe usnul. A to i přes to, že jsem věděl, že to stejně nepomůže. 

Jelikož jsem se dostal do lesa, mohl jsem se kochat klidem. V posledních dnech je na základně hodně klid, čehož využívají ptáci a začínají se slétávat na stromy. To ale není moc dobrý nápad kvůli letadlům, takže se budou muset udělat nějaká protiopatření, aby se sem neslétali. Já je teď ale chtěl jen pozorovat, takže jsem rozhodně neměl v plánu je bonzovat. Sedl jsem si na zem a zadýchaně koukal nahoru, ke korunám stromů. Najednou jsem měl chuť se sbalit a vzít si dovolenou. Chtěl bych jet navštívit rodinu. Ale nemůžu, protože teď mají dovolenou jiní lidé, takže já musím zůstat tady. 

Nevadí. Snad příště.