Soldier (Larry Stylinson)

31.

,,Jedem, jedem, jedem! Trochu níž!" ozývaly se rozkazy, které se rozléhaly po celém hangáru. ,,Connore, trochu to povol! Jo, to je ono!"

Zíral jsem na sehranou práci mechaniků. Sundávali motor stíhačky nesoucí název L-159, jinak řečeno alca.

,,Notak hoši, snažte se! Do konce týdne musí bejt všechno v cajku, tak to neflákejte a sundávejte to vodorovně!" křikl Jasper. Měl všechno ošéfované, jak se zdá. Nikdo se mu neopovažoval odporovat.

Chvíli jsem ještě pozoroval jejich práci. Když se jim podařilo sundat motor a dát ho na speciální vůz, který ho ihned převezl na jejich pracoviště, dovolil jsem si promluvit.

,,Nazdárek. Tak jak to jde?" zeptal jsem se.

,,Ahoj Harry. Jo, tak nějak to dáváme. Ale je to záhul, nějak nestíháme. Začínaj se nám sem hrnout zakázky. Brzo to nebudem zvládat, jestli to půjde tímhle tempem," řekl Jasper, při čemž si otíral ruce od oleje do hadru. ,,Jak to jde u vás?"

Pokrčil jsem rameny. ,,Chaos. Přípravy na odlet do Afghánu... Prostě hrůza."

,,Kolik že ještě zbývá dní?" zeptal se Jasper.

,,Už jen tři," odpověděl jsem.

S Louisem jsem tenhle poslední týden ani pořádně nemluvil. Nebyl vůbec čas. Vzhledem k tomu, že si toho musí zařizovat opravdu hodně, jezdí i pryč mimo Eagle, takže o to míň se s ním vídám. Občas ho jen vidím projít, tak se na sebe usmějeme a mávneme na sebe, ale tím to hasne. Já vím. Jaké vzrůšo... Ale co. Já s tím počítal.

O to víc mě překvapili, když mi jednou večer Louis zavolal.

,,Ahoj Hazz. Máš se?" ozval se po tak dlouhé době jeho hlas.

Polkl jsem. ,,Ahoj. Jo, pohoda, co ty?" zeptal jsem se. Byl jsem ale pořád dost nesvůj. Proč mi po tak dlouhé době Louis volá? Něco se snad stalo?

,,Jo, dobrý. Ale... potřeboval bych pomoct. Mohl bys dneska přijet ke mně?" zeptal se.

Těknul jsem očima do strany. ,,Snad ano. Tedy... Ano, budu tam."

********

Zaparkoval jsem auto u chodníku před Louisovým bytem. Uvnitř se nesvítilo a já si pomyslel, že ať už má Loui za lubem cokoli, pravděpodobně to bude důležité. Ale nešlo mi do hlavy, proč je všude tma. Usnul snad?

Otevřel jsem dveře od auta a vystoupil jsem, načež jsem dveře zabouchl a zamkl. Pak jsem se nejistě vydal ke vchodovým dveřím. Nevím, proč mi to dělalo takový problém. Zaklepat na ně. Nakonec jsem to ale udělal. Netrvalo dlouho a ozvalo se rachocení, jak Loui odemykal dveře. Takže nespí.

,,Ahoj," pozdravil mě Louis a za ruku mě vtáhl do bytu. Vykuleně jsem vyjekl.

Ani jsem ho nestihl pozdravit, protože ihned, jak jsem se dostal do chodbičky, nestačil jsem se divit.

Na zemi byly svíčky, které tvořily cestu někam do středu jeho bytu.

,,Co to-"

,,Nemluv. Jen pojď se mnou," zašeptal mi Louis do ucha, z čehož mi přeběhl mráz po zádech.

A tak jsem zmlkl a následoval Louise, který mě za ruku vedl podél svíček. Ty vedly až do kuchyně, kde byly na jídelním stole talíře, příbory a skleničky na víno. Uprostřed stolu byl svícen.

Nebyl jsem schopen říct ani slovo, když se Louis zastavil u stolu a usmíval se na mě. Vypadal nádherně. Nemohl jsem pochopit, jak dokáže za každé situace vypadat tak božsky. A tak jsem jen otevřel pusu s tím, že ze mě možná něco vypadne samo, ale nic takového se nestalo. A tak, abych zachránil situaci, jsem si ho prostě přitáhl k sobě a políbil ho. Nebránil se, naopak si mě přitáhl k sobě ještě víc, jako by se snažil vynahradit mi ty dny, kdy jsme se nemohli ani pořádně dotknout.