Soldier (Larry Stylinson)

12.

Testy. Před těmi je vždycky každý nervózní a u mě to nebylo jinak. Bál jsem se, že je neudělám, že budu muset odejít. Tady se druhé šance nedávají a ví to každý.

Seděl jsem na židli a nervózně poklepával nohou. Už jsem měl za sebou zdravotní kontrolu, kterou jsem bez problému prošel.

Mít příjmení Styles není v některých případech výhodné. Jako třeba teď. Ze všech v naší četě jsem poslední v abecedě. Tudíž jsem i jako poslední testovaný. Všichni instruktoři budou naštvaní, nevrlí a nepříjemní, protože už by to nejraději měli za sebou.

Povzdychl jsem si a vstal. Začal jsem nervózně přecházet sem a tam a pokoušel jsem se si vybavit stránky v sešitu nebo v učebnici. Fotografická paměť mi mnohé usnadňuje.

Otevřely se dveře a ven vyšel jeden z instruktorů. ,,Styles," řekl pouze a já se pomalu vydal za ním.

Vešel jsem do velké místnosti. Stál tam stůl s židlí, naproti ní byli další instruktoři. U zdi stálo několik věcí, které byly pravděpodobně pomůckami k fyzické části testu.

Právě ve chvíli, kdy jsem se tak nějak uklidnil, jsem v hloučku zahlédl modré oči. Nervózně jsem si skousl ret a odvrátil od něj pohled. V duchu jsem panikařil.

Celou dobu tu bude a bude se na tebe koukat! Budeš tu před ním cvičit a on ti bude čumět na zadek. Byla chyba s ním někdy vůbec něco mít. Totálně tě rozhodil, posereš to! říkal mi mozek. Pomyslně jsem přitakával a říkal si, že mozek má přece vždycky pravdu. Skoro vždycky.

,,Takže, pane Stylesi. Nejdřív splníte fyzický test a pak se vrhnete na ty papíry, co jsou támhle na stole. Doufejte jen, že vás pan Tomlinson řádně připravil a nebudou..."

Neúmyslně jsem vyprskl smíchy při větě, kde mluvil o tom, jestli mě Louis připravil. Nenápadně jsem koukl i na Louise a ten, když mu došlo, čemu se směju, ze začal taky dusit smíchy, ale on to vydržel. Musel. Naštěstí ho nikdo neviděl, protože stál až vzadu.

Měl jsem chuť toho chlapa ujistit, že Louis mě připravil prvotřídně, ale to by nás už jaksi doopravdy mohlo stát místo. A navíc, už se to nebude opakovat. Už nikdy nebudu pod ním ležet. Prostě ne.

,,Něco vtipného, pane Stylesi?" zeptal se nepříjemně jiný chlap.

,,Ne! Nic. Promiňte," zavrtěl jsem hlavou a konečně se zklidnil.

,,Dobře. V tom případě můžeme začít. Budete mít minutu na to, abyste ze sebe vynaložil všechnu sílu a energii. Musíte mít víc, než určitý počet sedů lehů, abyste uspěl," řekl jeden z praporčíků.
,,Ano pane," přikývl jsem a šel si lehnout s pokrčenýma nohama na podložku.

****

Nejlepší na těch testech je, že vám dokážou říct výsledky už během toho dne, kdy jste je dělali. Já díky bohu uspěl.

S blaženým úsměvem jsem vešel na pokoj a aniž bych se rozhlédl, flákl jsem sebou na záda na postel.

,,Budu hádat. Naprosto jsi je okouzlil svými výsledky," zachraptěl Zayn otráveně, takže jsem zvedl hlavu a podíval jsem se na něj. On zatím dál nezaujatě přejížděl po displejli svého mobilu.

Zvedl jsem se a podepřel se lokty, abych na něj lépe viděl. ,,No, to se říct nedá, ale dostal jsem se dál."

Zayn jen zamručel a já se začal obávat, jestli je vůbec udělal on.

,,Zee, v pohodě?" zeptal jsem se zamračeně.

Zayn si povzdychl, vypl displej na mobilu a odhodil ho vedle sebe. ,,Ne, není to v pohodě," zabručel. ,,Nevím, kde to ty svině vyhrabaly, ale při zdravotních testech mě obvinili z užívání dopingu!" zasyčel a vztekle třískl do zdi vedle sebe.

,,Cože?! Jak jako?! To je blbost! Jakej doping kurva?" začal jsem šílet. Netrávím sice se Zaynem všechny chvilky, ale vím jistě, že kromě cigaret (které se ani nedají počítat jako doping) nebere žádné sračky, které by ovlivnily jeho výkon a celkově jeho výsledky.

Zayn zakoulí očima. ,,Uklidni se do hajzlu, šílíš víc, než já..."

,,Co teď budeš dělat?" zeptal jsem se, ignorujíc jeho poznámku o mém šílení. Jak bych totiž mohl nešílet? Zayn je můj parťák, je samozřejmost, že budu pobouřený!

,,Co asi? Zítra ráno mě budou propouštět. Dnešek mám na to, abych si zabalil. A pak... Prostě půjdu domů," pokrčil rameny. Snažil se tvářit lhostejně, ale bylo vidět, jak ho to mrzí.

Zamračil jsem se a už ani minutu neváhal. Vstal jsem a vyšel z pokoje. Zayn na mě volal, kam jdu, ale já šel dál.

,,Stylesi? Kam si myslíš, že jdeš?" ozvalo se za mnou, když jsem vešel do druhé budovy.

,,Musím mluvit s Tomlinsonem," řekl jsem mně neznámému vojákovi. On mě ale asi znal dobře. Kdo to sakra je?
Nečekal jsem na souhlas a prostě jsem se vydal k pokoji Louise. Tam jsem bez zaklepání vtrhl, jakmile jsem tam došel.

,,Harry?" vzhlédl od knihy, kterou držel a pootevřel pusu údivem.

Zabouchl jsem dveře a přešel k němu. ,,Něco bych potřeboval," vydechl jsem.

Povytáhl oboči, založil si stránku v knize a pobaveně se ušklíbl. ,,Že ani nemusím hádat?"

Zavrtěl jsem hlavou, i když to byla spíše řečnická otázka, musel jsem odpovědět alespoň tímhle gestem.

,,A co čekáš, Harry?"

Polkl jsem. ,,No... Mohl by ses za Zayna přimluvit. Nebo tak..." zaculil jsem se.

Louis se zasmál. ,,Vážně Harry? Co bych z toho měl? Ty víš moc dobře, že tohle já nemůžu. Nemůžu ho protlačit přes komisi."

,,Louisi, on kurva nebere žádnej doping, kde jste vzali takovou sračku?!" křikl jsem.

Louis zakroutil očima a odhodil knihu. ,,Laskavě neječ, to zaprvý. Ani tady nemáš co dělat, to zadruhý. A zatřetí, já sakra nic nevim! Při těch zdravotních testech jsem nebyl. Zayn je super a je cílevědomej, pilnej. Ale tohle já neovlivním, promiň," povzdychl si.

Pokrčil jsem obočí. ,,Ale Zayna to hodně vzalo. Louisi, já tě prosím! Alespoň to zkus," škemral jsem kňučivě, jako pes.

,,Tak ještě jednou. Co bych z toho měl, hm? Přestal bys mě konečně ignorovat?"

,,Hele! To ty mě ignoruješ! A navíc... Sakra Louisi, umíš někdy myslet i na někoho jinýho, než na sebe?!" prskl jsem.

Louis se zašklebil. ,,Nech toho. Není to tak jednoduchý, jak si myslíš. Nemůžu jen tak říct ,chci Malika zpátky' a jako mávnutím kouzelnýho proutku bude zase moct nastoupit. Zrovna takhle by to nešlo," zavrtěl hlavou a poučně vztyčil prst, při čemž vstal z postele a začal přecházet po místnosti sem a tam.

,,Ale tim dáváš najevo, že to nějak jde! Prosím Lou, udělám cokoli. Jen si řekni, co chceš, udělám to, obstarám to, cokoli. Prosím," udělal jsem psí oči.

Louis se zastavil, upřel na mě hluboký pohled a kousl do rtu. S rošťáckým výrazem se zazubil. ,,No... Možná by se něco našlo..."