Isamu- tučně
Kise- normálně
--------
Isamu už spal a já ho jen sledoval. Ani nevím, proč mě představa vztahu s ním tak moc láká... Proč se ani nebráním, když se mnou něco dělá? Co bych dělal, kdyby se mnou chtěl pokročit dál? Dovolil bych mu to? Nebo bych mu v tom naopak bránil? A přestal by, kdybych to nechtěl? S povzdechem jsem se přetočil na druhý bok a snažil se na takové věci nemyslet. Chci spát a ne myslet na... nevhodné věci s Isamuem.
Probudilo mě, když se ten můj malý Kise začal převalovat. Nechápu, co s ním je, měl jsem za to, že už dávno spí. ,,Všechno v pořádku?" zeptal jsem se ho a objal ho.
,,Promiň... nechtěl jsem tě vzbudit..." zamumlal jsem a zůstával ve stejné pozici jako před chvílí.
,,To nic, nemusíš se bát mě budit, když bude potřeba." ujistil jsem ho s úsměvem a natiskl si ho blíž k sobě. ,,Jaké myšlenky ti dnes nedají spát?"
,,Upřímně? Je toho celkem dost." přiznal jsem.
,,Máme celou noc, takže klidně mluv." pousmál jsem se.
,,Já... přemýšlel jsem nad tím, jestli bys přestal, kdybych to nechtěl." přiznal jsem a radši se ani nepohnul. Nechci, aby se naštval... Doteď si pamatuju, jak otec jednou zuřil, když jsem chtěl, aby s tím mlácením přestal. Jenže... nic takového se nestalo a on mě zmlátil ještě víc... Pořád si vybavuju tvář mé matky, když jsme spolu byly v nemocnici a ona předstírala, že jsem si všechna zranění způsobil sám. Musel jsem to hrát s ní... o tom, co se dělo doma se nesměl nikdo dozvědět...
,,Kise, podívej se na mě." řekl jsem mu vážně a když se k ničemu neměl, pustil jsem ho a povalil ho pod sebe tak, že pode mnou teď ležel na zádech. ,,Nikdy bych neudělal nic, co by ti ublížilo. Nikdy." ujistil jsem ho, aniž bych byť jen na pár vteřin odvrátil pozornost od jeho slzami se lesknoucích očích.
/*/*/*/*/*/*/
Vítám vás u další kapitoly, snad se líbila
Hlasování a hlavně komentáře potěší
Další kapitola vyjde zase v pátek, do té doby mi můžete psát, jak si myslíte, že bude příběh pokračovat
