Isamu- tučně
Kise- normálně
--------
,,Nikdo tě nenutí vstávat." ujistil jsem ho s úsměvem a pohladil ho po tváři. ,,Můžeš zůstat celý den v posteli, o všechno se postarám." ujistil jsem ho a dal mu pusu do vlasů.
Lehce jsem zrudl, ale nijak jsem neprotestoval a místo toho se jen mírně pousmál. ,,Budu se muset umýt." poznamenal jsem.
,,To taky zařídím." ujistil jsem ho. Je škoda, že ho bolí zadek, klidně bych si dal další kolo hned takhle ráno, ale nechci ho hned vyčerpat. Možná až na to bude víc zvyklí. Pak už si neodpočine. Ale do té doby se o něj můžu starat alespoň takhle. Postarám se o všechno, co by ho jakkoliv ohrozilo a postarám se i o to, aby mě nikdy neopustil a ani nemyslel na to, že by mě kdy opustil.
***
Rukia ležela na nemocniční posteli a pousmála se, když si mě všimla. ,,Tak rád tě vidím." řekl jsem své malé sestřičce s úsměvem a opatrně jí chytil za ruku. Seděl jsem u ní už asi dvě hodiny a čekal na to, až se probudí. Trvalo mi celkem dlouho Isamua přemluvit, aby jsme jí navštívili. Chápu, že to myslí dobře, ale i tak...
Štvalo mě, jak dlouho jsme tam museli být, ale musel jsem mu vyhovět. Držel jsem ho od ní skoro měsíc, během kterého se náš vztah dost posunul, dokonce jsme spolu začali dalo by se říct chodit a já se toho nehodlám vzdát. Nedočkavě jsem prsty poklepával o kapsu a čekal, až automat na chodbě dokončí latté pro Kiseho. Po pár vteřinách se tak konečně stalo a tak jsem se i s kelímkem vydal zpět do pokoje, kde byla jeho sestra.
Říkal jsem jí o různých novinkách, které se za poslední dobu udály. Byl jsem tak šťastný, že je konečně vzhůru a i když musela pořád odpočívat, bylo skvělé, že je zase vzhůru. Z mého vyprávění mě vyrušilo otevírání dveří. Podíval jsem se tam a usmál se, když jsem zahlédl Isamua. ,,Rukio, tohle je Isamu, říkal jsem ti o něm." řekl jsem jí s úsměvem a pobídl ho, aby šel blíž k nám.
Zarazil jsem se a podal mu kelímek, načež jsem se pousmál nad jeho drobným úsměvem. Nechtěl jsem s ní ani mluvit, co když si na mě vzpomene a-
Zarazil jsem se a rychle odložil kelímek na stranu, když jsem podle přístrojů poznal, že se její tep zrychluje a ona se tváří dost vyděšeně. ,,Hej, hej jen klid ano?" pobídl jsem jí s drobným úsměvem a pohladil jí po ruce.
,,Ne... nesmí tu být..." řekla potichu, nejspíš kvůli tomu, že nebyla zvyklá mluvit a třásla se.
,,Ale vždyť ti přece nic neudělá." namítl jsem s nejistým úsměvem a následně se otočil na Isamua. ,,Mohl bys jít na chvilku na chodbu?" požádal jsem ho.
,,Cože?" zeptal jsem se ho zaraženě. Měl jsem nutkání tu malou holku na místě uškrtit. Určitě si navymýšlí samé hlouposti, jako že jsem jí do nemocnice dostal já a podobné pravdivé blbosti, o kterých Kise nesmí vědět.
Vstal jsem a šetrně ho odtáhl ke dveřím. ,,Prosím, potom ti to vynahradím ano?" nabídl jsem ho s drobným úsměvem a pohladil ho po tváři.
,,Nah fajn, máte pět minut." rozhodl jsem nakonec s povzdechem a sjel mu rukou přes bok na zadek. ,,Vynahradíš mi to doma ano?" pobídl jsem ho s úšklebkem a aniž by si toho všiml, probodl jsem jeho sestru pohledem a vydal se na chodbu.
Krapet jsem zrudl, ale nakonec jsem se vrátil ke své sestře a znovu si sedl na židli vedle postele. ,,Řekneš mi, co se stalo?" zeptal jsem se jí s drobným nejistým úsměvem a chytil jí za ruku.
/*/*/*/*/*/
Po dlouhé době nová kapitola, omlouvám se za neaktivitu, ale bylo toho vážně moc.
Už nám chybí jen 1 kapitola a pak Epilog, než se s tímhle příběhem nadobro rozloučíme, tak snad se těšíte
Další kapitola zase v pátek
