PS. Stále tě miluju

Zpátky do Prahy na urgent

David mě vzal do náruče a autem jsme jeli domů. Pak mě zase vzal do náruče a posadil až doma na vozík. Zasunula jsem se ke stolu a začala krájet zeleninu. David oběd dodělal a najedli jsme se. Po obědě jsme si sedli vedle sebe na gauč a dívali se na televizi. Ale ani jednoho nás to moc nebavilo.
M: ,, Já bych to chtěla zkusit."
D: ,, Co ?" podíval se na mě. Chápal co, ale nemohl tomu uvěřit. ,, Fakt ?"
M: ,, Jo."
D: ,, Tak jo, zkusíme jestli se trochu na těch nohách udržíš." vstal z gauče. ,, Zkus zahýbat nohama."
Pokusila jsem se jíma zahýbat a trochu to šlo. Ale jenom hrozně málo. David mě chytil za ruky a zabral směrem k sobě abych se pomalu postavila. Taky jsem se snažila zapojit nohy, ale moc to nešlo. A navíc jsem dostala strach že spadnu.
D: ,, Nedovolím aby jsi spadla. Ano ?" přesvědčoval mě. Jak může vědět co se mi honí hlavou ? Přikývla jsem mu na to. Ani jsem se nenadála a byla jsem v pozici jako bych stála. David mě pomalu pouštěl jestli udržím stabilitu sama. Od chvíle kdy mě pustil jsem to vydržela asi tři vteřiny, pak jsem cítila jak začínám padat. Ale David mě chytil a zabránil pádu jak říkal.
M: ,, Vidíš, já ti to říkala."
D: ,, Tři vteřiny jsi zhruba vydržela. A to je pokrok."
M: ,, Hmm." zklamaně jsem si povzdechla. David si se mnou sedl.
D: ,, Každý den budeme trénovat a uvidíš že se to časem zlepší." když to říkal on, tak jsem tomu věřila. Usmála jsem se a pevně ho obejmula.
M: ,, Miluju tě." zašeptala jsem mu do ucha.
D: ,, Taky tě miluju." cítila jsem jak se usmál.

Pohled Davida
S Mery tajně zkoušíme chodit už týden. Moc jí to nejde. Udrží se na nohou zhruba pět vteřin a pak začne padat. Ale vždycky jí chytím. Neudělá ani krok. Ale já věřím že bude časem chodit. Dneska jdu po měsíci do práce. Mery už se bez mojí pomoci hravě obejde. Přišel jsem připravený na příjem.
R: ,, Čau, tak zase zpátky." usmál se Roman opírající o pult.
D: ,, Jo, Mery už to beze mě zvládá."
R: ,, To je super."
Přikývl jsem a pak jsme mluvili o urgentu. Za ten měsíc se tu nic nezměnilo. V kapse mi začal zvonit mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy. Volal mi jeden profesor který se o můj výzkum zajímal.
D: ,, Promiň, to je důležitý." přikývl že chápe a já odešel na chodbu k pokojům. Byl tam větší klid. Zvedl jsem hovor.
D: ,, Ano ?"
Pr(Profesor): ,, Davide. Už jsem se bál že mi to nezvednete." zněl nadšeně.
D: ,, Jo, omlouvám se. Co potřebujete pane profesore ?"
Pr: ,, Podařilo se mi pár lidí přesvědčit o tom že tvůj výzkum je velmi užitečný. Když je přesvědčíš a představíš jim ho ty sám, tak ti  možná pomůžou ti ho zlegalizovat."
D: ,, To by bylo skvělé."
Pr: ,, Ale je tu jeden zádrhel."
D: ,, Jaký ?"
Pr: ,, Chtějí by jste nastoupil zpátky do Prahy na urgent."
V tu chvíli se mi zastavilo celé tělo. Zase zpátky ? Mery do Prahy chtít nebude. Co teď ?
Pr: ,, Davide ? Jste tam ?"
D: ,, A..ano."
Pr: ,, Tak co ?"
D: ,, Mám nějaký čas na rozmyšlenou ?"
Pr: ,, Zítra touhle dobou vám zavolám a vy mi řekněte odpověď."
D: ,, Dobře, nashledanou."
Pr: ,, Nashle."
Mobil jsem dal zpátky do kapsy. Opřel jsem se o zeď a přemýšlel jak se rozhodnu. Na výzkumu mi hodně záleží, ale na Mery s Markét taky. Ale nemůžu mít obojí. Rodina nebo výzkum ?

Jak se David rozhodne ? 🤔