PS. Stále tě miluju

Nechce dítě ani být rodina

Pohled Davida
To co jsem slyšel mi vyrazilo dech. Pořád mě miluje, ale má Adama jako náplast za mě. Spí s ním i když ho nemiluje a je s ním těhotná. Zajímalo by mě co bude dělat. I když jsem si jistý co udělá. Její těhotenství je vždycky zázrak. Vzpomínám si jak jsme spolu spali dva roky bez ochrany a nic pak to najednou vyšlo. Zničehonic. Byli jsme šťastní i když jsme to nečekali. Určitě si to dítě nechá, ale netuším co chce udělat s Adamem. Lucku asi napadlo to samé.
L: ,, Co budeš dělat ? Co Adam ?" Mery chvíli mlčela.
M: ,, Nechám si ho a zkusím být s Adamem rodina. Jestli o to bude stát."
L: ,, Takže budeš dál předstírat že ho miluješ ?"
M: ,, Chci aspoň jednomu dítěti dát normální rodinu. Tátu a mámu pohromadě. Když jsem to nemohla dát Markét tak aspoň tomuhle dítěti chci."
Bodlo mě to do srdce. Už prostě spolu asi nikdy nebudeme. Nikdy. Do očí se mi vehnaly slzy. Ale co se divím. Kdybych nebyl debil a neopustil jí tak jsme teď toho prcka mohli mít třeba spolu. Miluju jí a ona mě, ale osud nám prostě asi nepřeje nebo co. Otočil jsem se a odešel jsem ven. Pryč. Nasedl jsem do auta a jel zpátky do Prahy. Musím si vystačit aspoň s těmi dopisy od Mery. Pokud časem nepřestane i s těmi. Musím věřit, že ne.

Pohled Mery
Gynekolog Štěpánek i výsledky krve potvrdili Lucčiny hypotézu o mém těhotenství. Jsem skutečně těhotná. Jsem v druhém měsíci. Poznalo se to až teď. Nevím jak je to možný, ale je to tak. Policisti mi dali pokoj, ani nevím proč a neřeším to. Hlavně že mám klid. Lucka mě propustila domů. Zavolala jsem si taxi  a doma jen co jsem otevřela dveře tak uslyšela Adama.
A: ,, Mery ?" zavolal a vyšel z ložnice. ,, Mery." zvolal nadšeně a obejmul mě.
M: ,, Už mě pustili no.." pustil mě a usmáli jsme se na sebe.
A: ,, Jsme rád. Měl jsem o tebe strach."
M: ,, Pojď si sednout na gauč. Musím ti něco říct." táhla jsem ho za ruku do obýváku. Tam jsme se posadili.
A: ,, Tak říkej." vyzval mě s úsměvem.
M: ,, Jsem těhotná." řekla jsem a usmála se. ,, S tebou." dodala jsem aby si náhodou nemyslel něco jiného.
Adamovy se vytratil úsměv z tváře.
A: ,, To je vtip, ne ?" bez emocí řekl.
M: ,, Není je to tak." i mě úsměv zmizel.
A: ,, Jdeš na potrat ?"
M: ,, Nikdy bych tam nešla."
A: ,, Půjdeš tam." oznámil mi a mračil se.
M: ,, Nikdy." byla jsem ochotná si to dítě vybojovat. Klidně na něj budu sama i když to bude náročný.
A: ,, To chceš i druhý dítě vychovávat sama ?"
M: ,, Nebudu na něj sama, pomůžeš mi s ním." snažila jsem se ho přesvědčit.
A: ,, Na tohle nejsem připravený. Nechci to."
M: ,, Ale já si ho nechám. To není věc Adame. To je dítě a co sis udělal to máš."
A: ,, Nechci být otec." začal nadávat. ,, Nechci chápeš ? Jestli si to nechala tak.."
M: ,, Co ? Opustíš mě ? Prosím." ukázala jsem směrem ke vchodovým dveřím. ,,Můžeš jít hned. Já názor nezměním."
A: ,, Nech mě to chvíli vstřebat. Třeba změním názor." řekl klidnějším hlasem a odešel ven. Zase.

Pohled Davida
Byl pátek. Do Prahy jsem přijel hodinu před tím než Maky přijde ze školy domů. V Praze do školy sice nechodila, ale jelikož běž školy na učení kašlala, tak musela začít chodit i v Praze i v Rubavě.Sedl jsem si k psacímu stolu a začal jsem psát.

Stalo se za tenhle týden hodně věcí. Nina, jedna svině ode mě z práce našla naše dopisy. Zapomenul jsem zamknout když jsem šel na nákup a ona šla dovnitř během toho. Čapl jsme jí u dveří, ale to už bylo pozdě. Zavolala na policii a udala tě. Další den ráno tě zatkli a já jel do Rubavy abych tě z toho vysekal. Naštěstí policista Prokop byl můj kámoš a zařídil že tě nechají být. Odvezli tě na urgent protože jsi zvracela. Bál jsem se o tebe a tak jsem tam jel za tebou. Jenže u lůžka kde jsi byla s Luckou jsem slyšel věci co jsi nechtěla aby někdo slyšel, ale já musel. Promiň. Vím že jsi těhotná s Adamem který je jen náplast za mě a "jistota" aby jsi nebyla na vše sama. Taky jsem slyšel že mě miluješ. Což nechápu, vždyť jsem ti tak ublížil. Tak proč ? Jak reagoval Adam ? Chce být rodina ?

Pohled Mery
Adam svůj názor nezměnil. Ale neodešel ode mě. Třeba si to ještě rozmyslí. Momentálně je neděle večer. Maky se sprchovala a já seděla na gauči vedle Adama. Najednou jsem ucítila jeho ruku na břiše. Nebylo mi to příjemné. Jako on. Mám ho ráda čím dál míň. Ale chci přece rodinu, tak se musím snažit.
M: ,, Copak ?" usmála jsem se na něj nuceně a nechala mu ruku tam.
A: ,, Nevím. Snažím se na to zvyknout." řekl zklamaně. ,, Ale nejde to. Netěším se. Sorry."
Do očí se mi nahrnuly slzy. Jeho chování je čím dál horší.

Děkuju že si zařídil aby mě nechali. Ale radši příště zamykej. Je hezký že si se o mě bál a mrzí mě že jsi to slyšel. Aspoň ti to nemusím říkat já. Maky to ví a je nadšená není. Adam taky není. Mám pocit že jsem na všechno sama. Že se zhroutím. Už není pro mě ta jistota. Nechce dítě ani být rodina. Ale já si to dítě nechám. To ale víš. Budu doufat že se Adam vzpamatuje a ty mi pošleš dalšího pacienta na aplikaci kmenových buněk. Nechci v tom přestat.

Vzpamatuje se Adam nebo bude Mery dál tlačit k potratu ?