Vacuous

9/You are the same.

Pro začátek, doufám, že jste rádi, že po 4255412 letech zase část, dufám, že tuhle story ještě někdo po takové době bude číst, když mě ale nehorázně baví, jenže nebyl čas, každopádně mě máte, zpátky a jak jen to půjdu vrátím se ke Confidentu. Slibuju.

Takže děkuju všem, budu ráda jako vždy za jakoukoliv odpověď i reads a názory a krásný čtení:

*z pohledu Carissy*

Chvíli tam tak stál, přilepenej na mě. Já jsem t opravdu nechápala a nešlo mi to do hlavy, respektive mi nešlo do hlavy, co má v hlavě tenhle kluk přede mnou.

Kterej z nás je asi totální idiot?

Podívala jsem se mu do tváře, protože jí konečně zvedl z mýho krku a na tváři se mu rýsoval. přesně takovej ten lišáckej úšklebek.

"Ehmm hmm" odkašlal si někdo vysokým hlasem asi přede mnou, jenže přes toho dřevorubce natisklýho na mně jsem opravdu nic neviděla.

On se ode mmě odlepil a já viděla Amandu.

Myslím, že tohle celý divadlo mi vten moment docvaklo, když jsem viděla její zkyslej obličej.

Koukala ze mě na něj a zase zpátky.

Koutkem oka jsem se podívala na bráchu, který tohle celý sledoval. To na tom byla ta horší stránka věci, protože to celý viděl. A má velkou pusu, takže mu doma nebude dělat problém pochlubit se jeho novým objevem alá Carissa má kluka.

Ne nemá bratře. A jestli budeš říkat něco jinýho nebudu mít problém tě uškrtit.

Přesně takovým pohledem jsem se na něj podívala a potom pozornost vrátila zpátky ktěm dvoum, ani jsem to nezaregistrovala, ale ona už něco řekla.

"Můžeš pokračovat" pobídl jí Justin a ukázal, ať se vrátí do chůze "Však ty mě budeš ještě prosit" odpověděla na jeho adresu. No on se začal hrozně smát. Dostal upřímnej záchvat smíchu.

Ano viděla jsem na něm úšklebkya posměšný výrazy ale takovejhle úsměv ne. Teda jo asi jednou včera, když viděl Jazzy a Jaxe jak jsou spokojení.

Jenže teď se vyloženě smál. A slušelo mu to. Víc než ty vrásky na čele, který tam měl na svůj věk poměrně často a ani nevím proč.

"Tak ten byl dobrej holka" řekl, když se trochu uklidnil, i přes to, že ona už byla dávno pryč. Předpokládám někde v nějaké její základně, kde plánovala válečnou strategii jak ho dostat.

"Justine nech jí na pokoji, ona je prostě taková" pokrčila jsem rameny a pousmála se, protože on se taky furt ještě usmíval.

"Je mi jedno jaká je" podotkl a chtěl odejít "tak proč jí tohle děláš?" zeptal jsem se a on se otočil "protože jí to ještě nikdo neudělal, přitom ona to dělá pořád" odpověděl už trochu podrážděně "a Car je mi taky jedno, jestli tobě to je jedno, ale jestli jo, je to docela smutný"

"Vždyť jí ani neznáš" protočil nademnou očima "Nepotřebuju jí znát" rozhodil rukama, chtěla jsem něco říct, ale přerušil mě "A nezastávej se jí, jenom to dokazuje, že si její ocásek" na tohle jsem neměla opravdu, co dodat.

"Nejsem její-" chtěla jsem to akorát popřít, ale on mě znovu přerušil "Opravdu? Nejsi vůbec jako ona? Ale je ti jí líto, což je ubohý. Uvědom se trochu" Jsem stejná jako ona?

No tak to přehnal chlapeček.

Nechala jsem ho jít, protože stejně nemělo smysl cokoliv říkat nebo dělat. Navíc jsem na něj byla teď opravdu docela naštvaná. Jak může člověk tak rychle změnit postoj a náladu?