Vacuous

33/Can you help me?

*z pohledu Carissy*

Pomalým krokem jsem šla zpátky do kuchyně aniž bych si to uvědomila.

"Kam jsi šla?" zeptal se Jay a podíval se na mě, když míchal tu omáčku "potřebovala jsem-jsem si odskočit" vykoktala jsem ze sebe a přiměla se na něj podívat. Co se mnou je?

"Jsi v pohodě?" pousmál se, když si všiml jak jsem nesvá, nevím, co mě tak dostalo "je mi fajn" řekla jsem, ale myslím, že z mýho hlasu byl cítit přesný opak "Myslím, že tě má docela ráda" podotkl, dělá mi to naschvál? "jo super" odpověděla jsem se sarkazmem v hlase "škoda, že to není oboustranný" dodala jsem, ale  tak, aby to neslyšel.

"Proč si řekl, že jsme kamarádi?" zeptala jsem, protože jsem chtěla vidět jeho reakci a jeho upřímnou odpověď. Byla jsem nesvá z pocitu, že všem nemá problém povídat, jak jsme spolu, ale zrovna jí to neřekne.
Ještě aby jí to říkal.

Otočil se a vzal hrnec se špagetami a scedil je. Nadechl se "protože jsme kamarádi?" řekl jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.

"to jsme" souhlasila jsem"Ale proč jsi jí neřekl, že spolu chodíme, když to říkáš všem okolo?" zajímalo mě, co si vymyslí, protože to, co z něj chci dostat se mi asi nepovede "protože za prvé kdybychom spolu chodili, ona by byla jedna z prvních, která by to věděla a asi by mi ani nevěřila, navíc kdybych jí řekl to, jak to mezi námi je snažila by mě přesvědčit jaká je to blbost"

"to jsem zkoušela taky" poznamenala jsem "Proč by ti nevěřila?" zeptala jsem se ještě "to ti neřeknu" řekl sebevědomě a jasně, což mi bylo trochu líto. Idiote.

"řekni mi kolik budeš chtít špaget" pobídl mě a otočil se zpátky k lince. On je neuvěřitelný "děláš si ze mě prdel?" zeptala jsem se vážně, ale možná trochu přehnaně. Ne Car nebylo to přehnaný.
Spíš jsem vykřikla. "Ne nedělám a uklidni se" odpověděl s otrávením v hlase.

"Neuklidním" řekla jsem a stála si za tím "promiň ale jsme tady spolu a všechno je fajn, pak příjde Angie a všechno se dosere, myslím tím chováš se jak idiot" dostala jsem to ze sebe "a ani mi nejseš schopný říct pravdu" kroutila jsem nad tím hlavou "jakou pravdu?" zeptal se posměšně

"Moc dobře víš" přikývla jsem a nadzvedla jsem obočí "ne kurva nevím!" křikl a přiblížil se ke mně. Já udělala krok zpět.

"Tak až s vzpomeneš" odmlčela jsem se "tak mi dej vědět" dořekla jsem, tedy skoro jsem to vykřikla, ale musela jsem se trochu klidnit, jinak by to mohlo dopadnout ještě mnohem hůř než teď.

Otočila jsem se, abych byla co nejrychleji pryč. Ucítila jsem vlhkost v očích. Proč? Proč? Sakra proč?

Jsem naštvaná a nevyrovnaná. A zklamaná a smutná. Ale ty poslední dvě věci jsem nechtěla, aby věděl.

"Kam jdeš?" zeptal se vytočeně po chvilce "pryč" odsekla jsem a on k mně přišel "jde tady čistě o princip, že jsem jí řekl, že jsme kamarádi, nebo ti vadí Angie?" Oboje. Mlčela jsem a přemýšlela, co mu říct, ale on byl rychlejší, na tváři se mu objevil ten jeho zatraceně debilní vítězoslavný úsměv "vadí ti ona..." zamumlal si spíš pro sebe.

"Ty žárlíš!" řekl, ukázal na mě a koutky u úst se mu ještě trochu nadzvedly "nežárlím" reagovala jsem hned vytočeně. Ať už byla tahle situace jakákoliv, vtipná mi nepřišla "ne a co to teda je, když né žárlivost?" zeptal se a ty koutky měl pořád nahoře. Sjela jsem si ho pohledem. Pořád byl bez trička. Teď ne Car, teď jsi na něj naštvaná.

"Vadí mi to, že mně nedokážeš říct pravdu" podívala jsem se mu do očí a zdůraznila to mně.

"A znova jsem u toho" projel si rukou vlasy a zúžily se mu oči "a nějakou chvíli u toho ještě budeme, dokud to tvýmu mozku nedojde. I když podle mě až tak blbej nejsi" vydrmolila jsem ze sebe už klidněji, ale s hořkostí v hlase, mezitím, co jsem se obouvala "hádám, že si budeš muset dát velkou práci s tím, abys na to přišel" řekla jsem se zavřením, spíš zabouchnutím dveří.