Vacuous

40/She's pissed you off, huh?

~z pohledu Carissy~

„No a?" pronesl a podíval se mi do očí. Nehnula jsem se z místa. Udělal ještě jeden krok blíž a jeho palec se dotkl mojí pokožky na tváři a setřel tím už skoro zaschlou slzu.

„Justine..." začala jsem a podívala se bokem, ale on mě jeho rukou otočil jemně hlavu zpátky k němu „omlouvám se" doslova šeptl „už nikdy ti nic podobnýho neudělám" dodal. Kam se podělo to jeho ego?

Téměř nepatrně jsem přikývla a on udělal takový ten spokojený výraz a díval se mi celou dobu do očí. Svojí dlaň nechal na mé tváři a příjemně mě hřála. Nevím proč, ale instinktivně při pohledu do těch jeho očí jsem jeho ruku na mé tváři chytla do své.

„Tady nemusíš nic hrát" opakovaly se mi v hlavě moje vlastní slova. Proč to dělá? On mě nemá rád, ne tak, aby tady takhle teď se mnou stál a dělal, jak strašně se zajímá.

„moc přemýšlíš, víš? " ozval se dost potichu, jako by mi četl myšlenky.

„Dáváš mi důvody" odpověděla jsem stejně tichým tónem hlasu a nespouštěla oči od těch jeho, až do té doby než uhnul dolů. Znovu.

Nečekala jsem to, ale jediným rychlým pohybem jeho rty byly na těch mých. Znovu. Moc dobře se mi osvěžil ten pocit z předvčerejšího večera. On si možná myslí, že si to nepamatuju, ale pamatuju, moc dobře.

Jeho ruka mi z tváře sjela přes krk a bok k pasu a následně na zadek. Po stopě jeho ruky se mi udělala husí kůže. Tohle se mi nikdy před tím nestalo. Nikdy ani ten hřejivý a šimrající pocit v břiše, byl to zvláštně nový pocit a já si nebyla schopná uvědomit, co to znamená.

Tenhle pocit jsem necítila ani s Ralfem, když jsme ve školce tajně utekli za keř.

Pousmála jsem se, protože ta nejasná vzpomínka byla vtipná.

Moje levá ruka mu vjela do vlasů a zatahala za konečky, pravá zajela přes krk pod tričko.

Justin si očividně nestěžoval, naopak kousl mě do spodního rtu a víc se na mě nalepil, i když já už neměla kam, byla jsem přímo zády u zdi, a ze předu on.

Neměla jsem už skoro dech, ale ty jeho rty...

Nemohla jsem si pomoct, byl to opravdu jiný pocit, dokonce i trochu jiný než dva dny zpátky.

Co to plácám?

Proč to vůbec dělám? Vždyť ten kluk je skoro bipolární, nemůže mě jen tak líbat, když mě vyděsí k smrti, a když mu neodpovím na otázku a on s jeho cholerickým přístupem vybuchne.

Vždyť s ním ani nic nemám. Ale chtěla bys. Teda neměla. Chytrá holka.

V tuhle chvíli mi přišlo, že vše včetně mého vnitřního hlasu je proti mně. Doslova.

„Dost" řekla jsem potichu, když jsem se náhle odtáhla a snažila se odtlačit i jeho. Viděla jsem, že se najednou mračí.

„Co-co je?" zeptal se a neodstoupil „Můžeš prosím uhnout?" podívala jsem se do země a zatím se držela na klidné hranici, doufala jsem, že na ní pro tentokrát zůstaneme. Oba.

„Udělal jsem něco?" zeptal se znovu a ani se nehnul „udělal si všechno, prosím odstup" zopakovala jsem a podívala se na něj s nadějí, že udělá, co mu říkám.

„Carisso tohle je vždyky. Víš jaký je náš problém?" takže náš problém.

Neodpověděla jsem a on to bral jako souhlas k pokračování „Nekomunikujeme, každý si mele to svoje a nebo to ani neřekne, co se stalo?" zeptal se znovu a já protočila očima.