Vacuous

34/Why are you staring at me?

*z pohledu Carissy*

Sledoval mě.

"Jo" hlesl potichu a usmál se. Věděla jsem, že kdybych teď byla v normálním stavu, tak mě to naštve, hlavně já bych byla naštvaná. Teda jsem neštvaná, ale jak jsem se zmínila, cítila jsem se povzneseně a nad věcí. Líbilo se mi to. Všechno bylo jednodušší.

"Směješ se mi?" zeptala jsem se jako úplně hloupá, a tak trochu klopýtla, ale ustála jsem to. On se uchechtl ještě víc a přidržel mě "nesměju" řekl. A co teď děláš?

"No to víš. Stejně jako nic nemáš s Angie" zabrblla jsem pro sebe a on tomu asi moc nerozumněl, protože jsem to dost drmolila, ale mohla jsem být ráda.

Pomohl mi dostat se do auta, a jak mě tam posadil, tak jsem seděla a koukala dopředu. Čekala jsem, až nastoupí i on, Chtěla jsem si s ním promluvit vážně, protože křikem toho my dva nikdy moc nevyřešíme jenže množství alkoholu v mé krvi nedovolovalo ani takhle jednoduchý úkol.

"Zavezeš mě domů?" zeptala jsem se i hned, jak nastoupil, a že jsem promluvila jsem si uvědomila, až když jsem to řekla.

"To nepřipadá v úvahu" nastartoval "jedna věc se kterou souhlasím" zvedla jsem ukazováček a on přikývl "udělalas tohle kvůli mě?" zeptal se a já nad tou otázkou chvíli přemýšlela. Asi si neuvědomuje, že v tuhle chvíli pokládá moc složité otázky.

"Nevím, zkus hádat, máš tři pokusy" vykopla jsem ze sebe a zapla rádio, které on ztišil "tři?" zeptal se, a i když se díval dopředu, tak nadzvedl obočí "hmm..." souhlasila jsem "buď jo nebo ne nebo něco mezitím" pokrčila jsem rameny "máš tady něco k pití?" podívala jsem se na něj najednou a usmála se jak malá "myslím, že už jsi toho vypila dneska až moc" utrousil poznámku "nech toho, moc dobře si pamatuju, že jsem na tebe naštvaná zase tak špatně na tom nejsem" řekla jsem a zavrtěla se na sedadle, nic neříkal, tak jsem to rádio zase dala víc nahlas a pobrukovala jsem si. Taky nahlas.

"Kam se poděla tvoje stydlivost přede mnou zpívat?" zeptal se po chvilce a na v mojí mysli se ihned objevil obrázek ne toho, jak mě donutil jednou zpívat, ale jak když jsem u něj byla úplně poprvé pracovat, jak jsem ho tam viděla zlomenýho, když zpíval "nezpívám" namítla jsem nakonec "pobrukuju si" opravila jsem ho a znova ho nenechala nic říct "skládáš písničky?" zeptala jsem se.

"Jak tě to tak napadlo?" zeptal se naopak on "slyšela jsem tě jednou něco zpívat" řekla jsem, asi bych nebyla za normálních okolností tak upřímná "dneska jsi mi řekla, že se chovám jak debil" promluvil najednou tak potichu.

Nechce se o tom bavit? Fajn taky umím být protivná "byla to písnička pro Angie?" zeptala jsem se a taky o odignorovala "co?!" prskl a čekala, že to trhne celým autem, ale měl to pod kontrolou asi víc než já "slyšel si mě. Byla to písnička pro ní nebo s ní jenom spíš?" zeptala jsem se a uvědomila jsem si, co jsem řekla. Nechtěla jsem to říkat, chtěla jsem, aby mi to přece řekl sám, vždyť proto jsem na něj dneska naštvaná. Kvůli tomu jsme se dnes pohádali, ovšem alkohol ve mně mluvil za mě.

Podíval se na mě v obavách ve tváři "tak proto jsme se dneska pohádali?" hned obrátil pohled zase na silnici "pravděpodobně" odpověděla jsem s nezájmem v hlase "a když jsem řekla, že se chováš jako idiot, tak jsem to myslela vážně. A s touhle debatou pro dnešek končíme" dodala jsem.

Kdyby byla normální situace, která nastane zítra a budu schopná racionálně uvažovat, tak o tom budu chtít mluvit, teď to nejde, pravděpodobně bych říkala věci, který mu říkat nechci, nebo plácala blbosti a myslím, že on to ví taky.