Vacuous

36/Wanna hear everything.

~Z pohledu Carissy~

Doufám, že neměl tu drzost a nedal mi její kraťasy. Je debil ale, že by až takový? Všiml si, že se prohlížím a možná i odhadl nad čím přemýšlím.

Bez toho abych se na něj podívala, jsem se zapřela o ruce a on stál pořád nade mnou „Myslím, že bys mi měl povyprávět" řekla jsem více méně potichu. Doufala jsem, že si tentokrát nebude hrát na tajnůstkáře, protože chci vědět, co si nepamatuju.

"Neboj ty kraťasy jsou mámy" na tváři se mu na jednou objevil lišácký úsměv "a to triko?" zeptala jsem se a ukázala na sebe "to jsi chtěla sama" pokrčil rameny a pořád měl na tváři ten úšklebek. Tohle určitě

"to teda ne-e!" skoro jsem to vykřikla a otevřela pusu "ale jo chtěla, sama si teď řekla, že si to nepamatuješ, já jo a navíc nevadí mi to" pokrčil rameny a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát "takže od teď mě budeš vydírat?" zeptala jsem se. Tak nějak jsem se s ním cítila v bezpečí, myslím tím, že instinktivně mám věřit tomu, že by nijak nezneužil mého včerejšího stavu, a i přes to, že moje hlava si moc nevzpomíná, tak bych mu měla věřit.

"Ou díky" řekla jsem trochu ironicky a podala mu ruku, pomalu jsem vstala a ucítila, jak kdyby mě někdo bouchl do hlavy, i když už ne tak hrozně jako před tím. Přivřela jsem oči, abych to trochu zahnala, ale moc to nepomohlo. Já asi vážně neumím pít, protože si nepamatuji, že bychom toho vypili tak moc, aby mě takhle bolela hlava, nic si nepamatovala a ještě měla pocit, že se každou chvíli pozvracím.

Ne Cariss, tady ne a před ním ne.

"Slyšelas mě?" zeptal se a já se na něj otočila "promiň, cos říkal?" pousmála jsem se "že volala tvoje máma" řekl a já si nijak neuvědomovala, že bych jí včera dala vědět. Protože sis neuvědomovala skoro nic.

"Bože... co říkala?" podívala jsem se na něj asi trochu zamračeně, poslední, co teď potřebuju jet domů a vyslechnout si tam sprchu. Nikdy jsem nic takovýho neudělala, až se to dozví táta, tak jsem mrtvá. Ovšem můj šestý smysl mi říkal, že už to ví.

"Máš jediný štěstí, že mě má ráda" mrkl na mě a zasmál se. Sakra ten jeho smích.

"haha, co říkala?" zeptala jsem se znovu "byla vytočená a řekl bych, že se bála, volala asi před hodinou, řekl jsem jí, že tady jsi, že tě odvezu domů, jak se probereš, a že jí to všechno vysvětlíš" vysvětlil. Aspoň, že jí neřekl, co se stalo, to už bych byla mrtvá.

"Jenže já jí to nevysvětlím" pokrčila jsem rameny a přešla jakžtakž do koupelny. Málem jsem vyjekla, když jsem se viděla v zrcadle.

"Tenhle den je lepší a lepší" poznamenala jsem a otočila kohoutkem, aby tekla studenější voda, opláchla jsem si obličej, Justin celou dobu stál ve dveřích a pozoroval mě. Trochu mě to znervózňovalo.

Najednou mi něco docvaklo "Justine?" podívala jsem se na něj trochu zděšeně "jop?" ozval se napůl lhostejně a napůl pobaveně "kde mám auto?!"

"Přijeli jsme s ním, neboj" uklidnil mě a zasmál se "Vážně?" zeptala jsem se trochu překvapeně "hm" přikývl "nepamatuji si, že bysme přijeli autem.

"Asi si toho nepamatuješ víc" poznamenal a bohužel měl pravdu.

"To mi nemusíš připomínat, kolik je vůbec hodin?" zeptala jsem se a trochu se zamračila. Utřela jsem si obličej do ručníku. Hned trochu lepší pocit. Až přijedu domů, musím si dát sprchu.

"kolem deváté proč?" pořád stál v těch dveřích "škola?" objasnila jsem, jakoby to byla ta nejjasnější věc na světe "dneska máme volno" pokrčil rameny "máma bude šílet, navíc nemůžu si nechodit do školy jak se mi zachce" stoupla jsem si těsně před něj a doufala, že mu dojde, že má uhnout.