Vacuous

29(2.0)/I told, you don't know me♥

OMLOUVÁM SE za zmatky, ale až teď jsem zjistila, že je to celý úplně špatně, že ta část co se publikovala byla úplně mimo mísu nějakým způsobem to nešlo uložit nevím proč, tohle je ta správná a jediná verze kapitoly 29 ještě jednou pardon u užijte si ji:)

*z pohledu Carissy*

"Justine?" zeptala jsem zadýchaně "hmm?" trochu se odtáhl "opovaž se mi udělat cucáka" řekla jsem pořád potichu a vydýchávala to.

Jeho obočí se zvláštním způsobem zvedlo a vrásky na jeho čele se srolovali, miluju tenhle jeho výraz.

"Musíš všecko zkazit?" vyprskl a položil mě na zem. Podívala jsem se na něj s upřímně překvapeným výrazem "Kazím to?" podívala jsem se mu do očí "a ne snad?"

"a co kazím prosím tě?" znovu jsem se zeptala, jak u debilů tady fakt. To naštvání ho očividně nepřešlo a to akorát utvrdilo moje mínění, že tohle by se za normálních okolností nestalo.

On neodpovídal, dokonce se podíval jiným směrem, a tak jsem se rozhodla znovu promluvit "Kdyby jsi nebyl v takovým stavu v jakým jsi, tohle bys nikdy neudělal jen tak"

"proč myslíš?" zachraptěl a konečně se podíval na mě "protože tě trošku znám" chtěla jsem mluvit dál, ale on mě přerušil "neznáš mě" odsekl, i když jsem ho o to neprosila "takže tohle děláš běžně?" nadzvedla jsem obočí a ukázala kolem sebe, ironicky se uchechtl a zakroutil hlavou "jakej máš problém teď?" jeho otázka mě trošku zaskočila, čekala jsem monolog o tom, že ho neznám, a že mu do toho nemám co mluvit a bla bla bla.

"Problém?" zopakovala jsem "ano problém, máš pořád problém, i když žádný nemusíš mít, užij si chvíli něco a nepřemýšlej nad vším, vždyť se ti to líbilo, a nesnaž se mě přesvědčit že ne" pronesl znovu tím chraptivým hlasem a já byla za tuhle chvíli už po několikáté překvapená jeho chováním.

"nemůžeš vědět, jestli se mi to líbilo" tentokrát jsem se podívala zase já jinam "vidíš? a už zase mi odporuješ, za každou cenu chceš mít pravdu, neřeš chvilku věci a uvidíš, že si to užiješ a mimochodem jestli se ti to tak moc nelíbilo, tak jsi to mohla zastavit" teď už se tak lišácky usmál.

"Ne nemohla" sjela jsem si ho pohledem a on se trochu přiblížil "teď můžeš" řekl úplně potichu "Justinee" zaprosila jsem a on se ihned odtáhl "fajn, ale řekni to" řekl teď už trochu vážněji "co mám říct?" zeptala jsem se zmateně a on se pousmál "řekni, že nechceš, abych k tobě chodil takhle blízko" udělal malý krůček ke mně, ale byl i tak už dost blízko "řekni, že nechceš, abych tě chytl za ruku" přesně v ten moment mě za ní chytl a já zalapala po dechu. Co to do něj vjelo? To nebyl ten Justin.

"A řekni, že nechceš, abych tě políbil" přiblížil se ještě trochu až se naše rty setkali, ten kluk musí být bipolární, tentokrát ten polibek byl procítěný, vášnivý a pomalý.

Po chvilce se úplně odtáhl a já najednou nechtěla, aby se vzdaloval, protože mě obklopil chlad a ucítila jsem po těle husinu.

"Teď to řekni a já už to kromě hraní ve škole neudělám" prohodil a upřeně na mě koukal, ale já to nechtěla říct, nevím, co to do mně vjelo, a nevím, jak on se to choval, ale nechtěla jsem to říct a ani jsem nemohla najít slova.

Že by z šoku?

No ty máš teda sebeovládání Carisso. Gratuluji.

Když jsem delší dobu nic neříkala, viděla jsem jak se nenuceně usmál "tak vidíš" hlesl a úplně ode mě odstoupil "kam jdeš?" zeptala jsem s v překvapení.