Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 2.

Mohutné ruce mě svíraly kolem ramen a tlačily mě k velkému vojenskému vozu. Jen z toho pohledu se mi dělalo špatně. Co teď se mnou bude?

,, Doprdele nastup si! Nemám na tebe celou noc" strčil do mě a já narazila do dveří auta. Zacházel se mnou jako s kusem hadru. Doslova.

,, Nechci nikam!"
Otočila jsem se k němu čelem. V hlavě se mi promítaly nejstrašidelnější osudy, které by mě mohly potkat.

,, Vlez do toho auta a přestaň odmlouvat! Nerad se opakuju!" Uhodil se mnou znovu. Celé ruce jsem měla modré od pevných stisků a bolavých nárazů. Otevřel dveře vozu a neslušně mě do nich strčil.

Se svou hrubou společností obsadil i ostatní místa a nastartoval motor.

Neměla jsem sebemenší ponětí, kam mě právě odvážejí. V Londýně jsem se nedokázala zrovna dvakrát dobře orientovat - přece jenom zde žiji pár dní.

V Dublinu znám každou část města, každou ulici, každý kout, ale tady... jediné, co jsem dokázala postřehnout byl opačný směr od strýčkova domku.
Tohle nemůže dopadnout dobře.

Cesta nebyla dlouhá, ba naopak mě silně překvapilo, když jsme po pár minutách zastavili. Před námi se rozprostírala vojenská základna.

,,Kam s ní?" Zeptal se jeden z těch vojáků.
Jak jsem čekala, odpověděl ten, z kterého mám nejvetší strach.
,,Odvedu ji do sklepa" povzdechl si znuděně a bez zájmu. Má existence ho zjevně nějak nevzrušovala. Vyskočila mi husina po celém těle.
Do sklepa!?

,, Vystup si" pokynul mi a já ho neochotně poslechla. Popadl mě za svázaná zápěstí a trhl tak prudce, že jsem málem upadla.
,, Jdeme" poručil bez jediného citu v hlase. Tenhle člověk nemá v sobě ani trochu úcty.

Sklep byl malý a mokrý. Ze stropu kapaly kapičky vody, v rozích se rozpínaly velké pavučiny a světlo tu bylo jen díky malé louči, zavěšené na stěně. Žádné místo mi nepřipadalo více strašidelné, jako právě toto. Na nohou jsem měla pouze balerínky, a tak jsem silně pocítila chlad z kamenné podlahy.

Velká kovová mříž zaskřípala a přede mnou se objevila malá místnost s ještě menší židlí. Představa, že v tomto prostředí strávím další hodinu, mě zabíjela. Jenomže počítat s tím, že mě tady jen provede, s úsměvem se rozloučíme a nechá mě odejít - ta byla vskutku naivní.

,,Sedni si a dopřej si pohodlí" lehce mě popostrčil k židli. Zřejmě mi ukázal nejjemnější gesto, kterého byl schopen. Hodil po mně varovný pohled, když jsem zakroutila hlavou.
,, Sed - ni - si" zopakoval a kladl důraz na každou slabiku. Znovu jsem však otočila hlavou ze strany na stranu.

,, Ty nevychovaná čubko!" zařval a podkopl mi nohy. Při přistání na dřevěnou židličku jsem si narazila kostrč. Bolest však nebyla tak ostrá, protože se mozek musel soustředit i na modřiny a jizvy na rukou.

,, Proč tu jsem? Nic jsem neudělala!" Vyjela jsem po něm.
,, Původně jsem nic podobného nezamýšlel, ale rozhodl jsem se, že se zeptám občanů Londýna na jejich názor o situaci v Irsku. Musím si zlepšit svou reputaci a ty máš tu čest být první" mrkl na mě jedním okem. Vydal se ke mřížím, které zamkl a následně se o ně opřel zády.

,, Doporučuji ti odpovídat hned, jak se zeptám. Žádné výmluvy, odporování, brečení, křičení ani mlčení. Budeš dělat to, co ti řeknu, rozumíš?" Nadzvedl své husté obočí.

I když jsem nechtěla dělat nic z toho, co po mně žádal, ba naopak jsem měla chuť začít ječet a utíkat, přikývla jsem.

,, Fajn, jsem rád, že jsme si to vyjasnili." Věnoval mi úsměv. Ve tvářích se mu nepatrně objevily dva ďolíčky.

,, Takže, jak se vlastně jmenuješ a kolik ti je?"
Přejel si svým jazykem po spodním rtu a jeho ohryzek na krku při polknutí povyskočil.

,, Jmenuji se Elizabeth Hamilton a je mi 21" soustředěně si mě prohlížel.
,,Myslel jsem, že ti je méně, na svůj věk nevypadáš."

Sjel si znovu mé tělo pohledem. Byla jsem ráda, že jsem přes sebe měla přehozený černý hábit, tudíž jeho pátravé oči neviděly každý můj záhyb a křivku na těle. Zastavil se u obličeje a navázal se mnou oční kontakt.

,, Žiješ tady v Londýně, jsi Angličanka, že?" Podezíravě na mě koukal, když jsem nebyla schopna odpovědi.
,,Od - po - věz, Elizabeth" mé jméno v jeho ústech znělo úplně jinak. Bála jsem se.

,, A-ano, žiju v Londýně a jsem... Angličanka" přikývla jsem. Odrazil se od mříží a začal se kolem mě pomaličku dokola procházet.

,,Máš přítele?"
Počkat, neříkal, že se bude ptát na situaci mezi Anglií a Irskem?
,, Toto jsou až moc osobní dotazy, které nebudu zodpovídat" pronesla jsem vážně bez jakékoliv nejistoty v hlase.

,, Co jsi to řekla?" Postavil se přímo přede mě.
Rukama se opřel o opěradla mé židle a sklonil se níže, aby mi viděl do tváře.

,, Čekám na odpověď, hned!" Svaly v obličeji mu začaly nenávistně cukat.
,, Do toho vám nic není!" Odsekla jsem.

V ten moment mi na tváři přistála jeho mohutná dlaň. Celý obličej mě začal pálit a štípat. Všechna bolest se znovu rozproudila mým tělem a já ji podlehla. Slzy mi na lících začaly tvořit mokré cestičky.

,, Říkal jsem ti, ať plníš můj příkaz nebo bude zle, takže se tě znova ptám, máš přítele?" Jelikož jsem pochopila, že tento muž nemá problém uhodit ženu, raději jsem odpověděla.

,,Ano, mám přítele" zavřela jsem oči, abych nemusela čelit jeho pohrdavému pohledu.

Odrazil se od židle a zamířil ke dveřím.
,,Přijdu později, hezky tu na mě budeš čekat, Elizabeth" hodila jsem po něm naposledy nenávistný pohled, který však ignoroval. Nejspíše opravdu spěchal.

Netušila jsem, co tu budu celou dobu dělat. Ruce jsem měla svázané, a tělo mi zdobila husí kůže. Více jak pět stupňů tu nemohlo být. Až teprve teď jsem si uvědomila, jak mi drkotají zuby a jak mám zmrzlé prsty na nohou.

Nejprve jsem počítala sekundy, které přešly v minuty a ty v hodiny. Nedoufala jsem, že se ještě někdy dostanu domů. Po nějakém čase chlad vyhrál a mé tělo i mysl mu podlehlo.

Další kapitola!
A.