Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 14.

"Za dvacet minut budeme přistávat," oznámil mi Styles za letu.
Letadlo s lehkostí prolétalo skrz mračna a z několikakilometrové výšky jsem začala rozpoznávat mé rodné město - Dublin.

Do necelé půl hodiny jsem nohama stála pevně na zemi a prohlížela si vojáky, kteří z minuty na minutu obklolovali celé letadlo. Každý v ruce svíral zbraň a v obličejích se jim jevily přísně výrazy.
Stála jsem po boku Stylese a celou situaci pozorovala.

V Dublinu bylo sychravé listopadové počasí. Vítr si pohrával s mým pečlivě upraveným účesem, na kterém Gemma strávila dnešní brzké ráno. Styles stál v pozoru, ani se nehnul a bedlivě se soustředil na dveře parlamentu, z kterých byl očekáván příchod irského velitele - Nialla Horana.

Všechna naše zavazadla byla převezena do hotelu, do kterého jsme se měli později ubytovat. Všude kolem pobíhali novináři a fotili si Stylesův každý pohyb, každé mrknutí i nádech.
Mimo jiné si také fotili doprovod.
Přišlo mi to jistým způsobem srozumitelné, do té doby, než jsem si uvědomila, kdo tím doprovodem je.

Moji rodiče mě nikdy nesmí spatřit na hlavní stránce novin po boku velitele Anglie. Co by si jen řekli? Litovali by toho, že mě vůbec přivedli na svět? Zatěžovali by se otázkami ohledně toho, zda zanedbali moji výchovu?

Dveře se otevřely a sebejistý výraz velitele Irska se setkal se Stylesovým. Dvě rozdílné povahy, dva rozdílné názory, dva rozdílní lidé. Všichni vojáci svou ruku zvedli k pravému spánku na přivítání a poctu velitele.

,, Následujte mě, prosím, " vyzval Horan Stylese.
Sám se vydal zpět do dveří, zatímco Styles pohlédl na mě a naznačil, že mám jít také.

V místnosti, kam jsme byli dovedeni, se nacházel velký dřevěný stůl z mahagonového dřeva. Měl velký protáhlý tvar a na obou stranách byla jedna židle. Kolem dokola byly na zdech spousty obrazů a na konci místnosti se vyjímal velký zámecký krb, podobný tomu ve Stylesově ložnici. Byl však o něco větší a bohatší.

Nikdy bych si nepomyslela, že budu kráčet po Leinster House, jako doprovod anglického diktátora.

Nejprve se usadil Horan, poté Styles.
Když si irský velitel povšimnul mé přítomnosti, překvapeně zvedl obočí.

,, A Vy jste kdo?" zeptal se. V hlase jsem uslyšela irský přízvuk, po kterém se mi za tu dobu strávenou v Londýně postesklo.
Styles se otočil výhružným pohledem, který mi dal dostatečně najevo, že mám velice dobře přemýšlet nad tím, co mu odpovím.

Teď byla správná příležitost říct celou pravdu o tom, kdo jsem, jak jsem se objevila tady a co se mnou celou dobu dělal. Pak jsem si ale uvědomila, že je mi to k ničemu. Co vlastně Horan zmůže?

Záleží mu opravdu tolik na lidech, aby se za mě hodlal postavit? nebo bude jen mlčet a přikyvovat na všechno, co Styles říká, aby následně on přistoupil na jeho nabídku?

Stojí mu nějaká malá holka za záchranu několika desítek hektarů půdy? Řekla bych, že ne.
Nadechovala jsem se, protože přece jenom něco ve mně povzbuzovalo poslední kapku naděje, ale... neudělala jsem to.

Vzduch, který jsem do svých plic nabrala, jsem opět vydechla.
Poslušně jsem stála jako malá bílá ovečka po boku velkého šedého vlka a čekala, až on sám bude chtít odpovědět.

,, Je to můj doprovod," dlaně položil na opěradla židle.
,, Moje společnice," opravil se.
,, V tom případě Vás poprosím, abyste opustila místnost. Momentálně se zde budou řešit politické a hospodářské věci, kterým byste nerozuměla. Snad vašemu veliteli posloužíte později," odpověděl Horan a přestal mou existenci vnímat.
Nejprve se to Stylesovi nelíbilo, ale nakonec na to zareagoval následovně:,, Půjdeš za jedním z našich vojáků a povíš jim, aby tě zavezli do hotelu. Počkáš tam na mě, později si promluvíme," vyčkával na mé přikývnutí.
Lehkým úklonem jsem oboum velitelům naznačila poslušnost a pozdrav na rozloučenou a zamířila jsem ke dveřím.

Před budovou mě čekal voják, který s námi cestoval v letadle.
Hned jak mě uviděl, doběhl ke mně a se slovy: Dobrý den, slečno, pan velitel si přeje, abychom Vás dopravili do hotelu,
oči přesměroval k vojenskému vozu.
V nitru se mě začal svírat nepříjemný pocit. Nejspíš to bylo z toho, že pokaždé, když jsem měla nastoupit do vojenského auta, byla jsem nucená a i přes můj nesouhlas a svobodnou vůli mě do vozidla nacpali.

Na "nádvoří" byly stále jednotky irských vojáků. Nadějně jsem pátrala po známém obličeji. Měla jsem chvíli na to prohlédnout si jen zlomek z nich, ale ani jeden nepatřil Liamovi.

Při jízdě jsem pozorovala okolní město. Náš dům se nacházel na druhé straně Dublinu, ale i tak jsem tuto čtvrť moc dobře znala.
Hotel se nacházel jen necelou čtvrt hodinku od parlamentu.

Vystoupili jsme z vozu. Na recepci již čekala postarší paní, která mi oznámila, že naše zavazadla byla přenesena do pokoje.
Byl to jeden z nejdražších hotelů v Dublinu.
Vystoupala jsem po schodech a zamířila do pokoje s neustálým dohledem dvou vojáků.

Pokoj byl velice krásný, s moderním nábytkem, béžovou stěnou a velkým obrazem pověšeným nad manželskou postelí.
Hned mi došlo, proč recepční říkala, že má pro nás nachystaný jeden pokoj.
Styles počítá s tím, že budeme spát společně v jedné místnosti.
Z této představy se mi zvedl žaludek. Nebylo to však jen kvůli odporu, ale také kvůli nervozitě a vzrušení.
Jen já a on v jednom pokoji, v jedné posteli...

,, Budete něco potřebovat? "zeptal se voják a vyrušil mě tak z hříšných představ.
,, Ehm, ano, chtěla bych si odpočinout, jsem velice unavená," voják přikývl a zmizel za dveřmi. Slyšela jsem jeho kroky, které se rychle vzdalovaly. Když jsem si byla jistá, že je pryč, přistoupila jsem ke dveřím.

Unavená jsem byla, o tom žádná, ale touha po mateřském objetí a puse byla silnější.

Nevím, proč jsem si stále myslela, že by dveře mohly být otevřené. Jako kdyby mi to celé stále nedocházelo - jsem vězněná, využíváná a hlavně zneužívaná.

Nebylo jiné cesty, než vylézt oknem.
Měla jsem oblečenou krátkou tmavě modrou sukni nad kolena a bílou košili s knoflíky zapnutými až ke krku.
Vylezla jsem se na střechu a potom jsem se postupně snažila po balkónech a žebřících slézt dolů. Dublin je však velice rušné město plné lidí, a proto jsem si musela dávat pozor na zvědavé pohledy všech kolemjdoucích. Musím říct, že byli opravdu zmatení a překvapení.
Nebudeme si ale nic nalhávat. Kdybych šla po ulici a nějaká holka by se snažila slézt ze třetího patra, asi bych reagovala podobně.

Objevila jsem se na druhé straně hotelu. Naproti se vyjímalo známé lahůdkářství, kam jsem s tatínkem občas chodívala. Bylo to jedno z nejlepších lahůdkářství v Dublinu - nacházelo se v nejbohatší čtvrti.

Procházela jsem ulicemi a bedlivě pozorovala každý obličej. Modlila jsem se, abych potkala Liama.
Bylo okolo čtvrté hodiny odpoledne a já jsem se dostala do jedné z chudších částí.

Táta mi vždycky říkával, že tudy sama nemám chodit.
Nikdy jsem nechápala proč. Jsem dostatečně rychlá na to, abych případnému násilnikovi utekla.
I když... jak to dopadlo v Londýně?
Kdybych byla opravdu tak silná a nebojácná, jak si myslím, nejspíš bych se teď touhle čtvrtí nemusela potácet sama domů.

Zahnula jsem za roh ulice a vyděšeně vykřikla. Obraz lidí, na který se mi vyskytl pohled, mě k smrti vyděsil.

Nějak jsem se rozepsala, tak vydávám ještě jednu kapitolu.
Jinak právě jsem se naučila písničku As it was na klavír a prostě wow! Zní to božsky.
Mějte se hezky a nezapomeňte něco hezkého napsat <33
A.