Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 32.

Čas ubíhal neskutečně pomalu. Každou chvíli jsem vyhlížela z okna a doufala, že spatřím Harryho.
Odbilo 8 hodin a vojáci z Irska pořád nedorazili.

V hlavě se mi hned vytvořilo několik možností, co se s nimi mohlo stát. Pomyslela jsem i na tu nejhorší. Na to, že Harry mohl umřít. Tělem mi projela vlna strachu. Stal se velkou součástí mého života a nedokázala bych si představit žít bez něj. Snažila jsem si čas krátit čtením básniček, které mi Harry napsal, avšak nikdy nedal.
Očima jsem je přejela už tolikrát, že jsem pomalu některé z nich uměla nazpaměť.

Když jsem pohlédla na hodiny umístěné na desce pracovního stolu, ukazovaly 9 hodin.
Naštvaně jsem bouchla do stolu a prudce se postavila. Začala jsem pochodovat po pokoji sem a tam.
Čas ubíhal snad nejpomaleji za celý můj život.
Otevřela jsem si okno, abych se mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Byl velm studený a hryzal mě do tváře. Kůže na to reagovala lehkým začervenáním.
Kyslík jsem nabrala z plných plic a pak ho pomalu vydechla zpět do tmy.
Pozorovala jsem zasněžené nádvoří, když se v tom najednou u hlavní brány ozvaly hlasité zvuky.
Rychle jsem pohlédla směrem, odkud přicházely zvučné hlasy a očima pátrala po Harrym.

Když jsem ho spatřila, vyděsila jsem se. Opíral se o dva vojáky a sténal bolestí.
Okamžitě jsem zavřela okno a pelášila po schodech dolů. Otevřela jsem dveře od budovy a vyběhla z nich přímo k Harrymu.
Měla jsem na sobě pouze kalhoty s košilí, a proto mi v tomto prosincovém večeru byla poněkud zima.

,, Harry!" křikla jsem.
Pár zelených očí se zvedl a spočinul na mě pohledem.
,, Elizabeth!" vydechl hned po té, co jsem se mu vrhla do náruče.
Harry byl velmi těžký. Opíral se svou váhou o mně a já ho horko těžko zvládla udržet na nohou.

Pohlédla jsem Harrymu do obličeje a spatřila velkou jizvu, která se mu pnula od obočí až po bradu.
Ruce měl celé od modřin a na jednu nohu kulhal.

,, Co se ti to stalo?" vyděšeně jsem ho sjížděla pohledem. Snažila jsem se zjistit, jestli utrpěl i jiná zranění než ta, která se mu viditelně objevila na kůži.

,, Povím ti to později, pojďme dovnitř. Musíš mrznout," zašeptal a zasténal bolestí.

Pomohla jsem mu dostat se do budovy.
V tu ránu k nám přiběhl doktor, který měl Harryho nejspíš ošetřovat.
Ustoupila jsem stranou, abych doktorovi uvolnila místo.

,,Pojďte ho položit na lůžko," rozkázal.
Harry se s pomocí dvou mužů dopotácel k malé místnosti, kde měl nejspíš doktor ordinaci. Naprosto mě udivovalo, kolik místností zde na základně bylo. Objevovala jsem další a další části budovy, o kterých jsem neměla sebemenší ponětí.

,,Dovnitř nikdo nesmí!" Oznámil doktor a pak všem před nosem zabouchl dveře.

Začala jsem bouchat na dveře a zoufale jsem prosila, aby mě pustil dál. Chtěla jsem být v Harryho blízkosti a držet ho za ruku. Doktor však mé prosby nevyslyšel a nechal mě čekat venku, jako všechny další vojáky.

Ostatní muži byli taky poranění, ale ne tak moc, jako Harry, což mi nedávalo smysl.
Přece není možné, aby bojoval Harry sám, když on je ten velitel. To on má dávat příkazy a sledovat dění, ne bojovat.

,, Co se stalo?" zeptala jsem se jednoho menšího vojáka, kterému tekla z nosu krev.
Bříškem palce si ji utřel a popotáhl.

,, Když naše jednotka bojovala v Dublinu, Harry byl ve špatný čas na špatném místě. " utrousil unaveně. Z jeho tónu hlasu jsem poznala, že neměl příliš zájem o to se se mnou bavit. Byla jsem však zvědavá a potřebovala jsem vědět víc.