Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 10.

Pokoj, do kterého jsme vešli, byl útulný. Celý laděný do tmavých barev včetně postele ve středu místnosti s černým přehozem.

,, Co tu děláme? " obrátila jsem se po chvíli na Stylese.
,, Dělej si tu, co chceš. Já se jdu zatím pobavit s Oliverem." popostrčil mě do středu pokoje a sám zacouval ke dveřím.
,, Ne! Prosím! Nic mu nedělejte!"
Vlezl za dveře a přivřel mi před nosem. Hystericky jsem do nich začala bušit a křičet:,, Pusťte mě! Prosím!" na to se mi ozvalo jen cvaknutí zámku.
,Ne! " snažila jsem se rozrazit dveře. Po chvíli mi došlo, že je to beznadějné. Stylesovi kroky se ztrácely s ozvěnou na chodbě.

Zády jsem sklouzla po dveřích, až jsem usedla na borovicovou podlahu. Teď je ten moment, kdy mám chuť vypsat se do deníku. Těžkou hlavu jsem si opřela o kolena a nějakou chvíli v této pozici setrvala. Když se mi zpomalil dech a zklidnilo bití srdce, rozhodla jsem se prozkoumat místnost podrobněji.

Na levé straně byly ještě jedny dveře. Nadějně jsem k nim přiběhla a pokusila se je otevřít. Otevřené sice byly, ale nacházela se za nimi pouze malá koupelnička. Zaklela jsem a vrátila se zpět do ložnice. Přemýšlela jsem, kdo tuto místnost obývá. V rohu místnosti se nacházel velký krb, v kterém plápolal oheň a kousek od něj byla umístěná komoda.
Přistoupila jsem blíže k ní a otevřela ji. V prvním šuplíku se nacházely nějaké papíry a dopisy. Druhý byl prázdný a třetí zapečetěný zámkem. Chytla jsem za zámek a ku podivu nebyl zamčený. Otevřela jsem tedy poslední šuplík a objevila zbraň s několika náboji.

Nikdy jsem v ruce pistoli nedržela, ale snad nebude tak těžké ji použít. Usadila jsem se na velkou postel a vyčkávala, než se Styles uráčí znovu přicupitat. Uběhly více než dvě hodiny a on nikde. Neříkám, že ho chci zrovna zastřelit, ale protože je postel přímo naproti dveřím, využiju moment překvapení.

Z dlouhého sezení mě začala pobolívat záda, a proto jsem se natáhla na postel. Pozorovala jsem plápolající plamínek, který už neměl dále co pozřít. Vedle krbu stál košík se dřevem. I když venku svítilo slunce, v pokoji se s vysokým stropem drželo chladno. Přiložila jsem a vrátila se zpět na postel. Jen co jsem dosedla, uslyšela jsem kroky mířící ke dveřím. Popadla jsem zbraň a nabila ji. Zámek cvaknul, klika se posunula a ve dveřích se objevila postava chudé dívky. Když jsem na ní mířila pistolí, vykřikla.

,, Omlouvám se!" sklonila jsem zbraň, ,, jste v pořádku?"
Výškově jsme si byly dost podobné. Měla hnědé vlasy zastřižené po ramena, protáhlý obličej s plnými rty a zelenohnědé oči. Celá byla oblečená ve vojenském.

,, Jistě, jen jsem neočekávala, že na mě budete mířit pistolí." usmála se, což uvolnilo celou napjatou situaci.
,, Ještě jednou se moc omlouvám. Očekávala jsem někoho... jiného," poškrábala jsem se na zátylku.
,, Mého bratra?"
,, Cože?"
,, Promiňte, měla bych se nejspíš představit. " podala mi ruku, kterou jsem přijala.
,, Jsem Gemma Styles." Nevěřícně jsem na ni civěla.
,, Vy jste sestra toho vojáka Stylese?" přikývla.
,, Ehm... Já jsem Elizabeth Hamilton."
,, těší mě Elizabeth. Bratr mi říkal, že jste si udělala něco s nohou a dostala jsem za úkol vyšetřit Vás. "
" Jsem Vám velice vděčná, ale nic to není. Jen mě chytla křeč v lítku. "
,, Opravdu? Stejně bych si Vás radši prohlédla. " přistoupila blíž.
,, Jsem v pořádku, alespoň po fyzické stránce, " ujistila jsem ji, ,, radši bych potřebovala vědět, kde to jsem. " Gemma se zasmála.

,,Přece v bratrově ložnici. Nikdy mi nic o svých vztazích neříká, pokud tedy vůbec někdy nějaké měl, ale musím říct, že má vkus. "
,, Prosím? To bude nějaký omyl, já s vaším bratrem nic nemám, on-" nestačila jsem svou větu dopovědět, protože zrovna vešel do dveří.

,,Je v pořádku?" vynechal oční kontakt se mnou a navázal ho nejprve s Gemmou. Nadechovala se na odpověď, ale předběhla jsem ji.
,, Ano, jsem v pořádku." odpověděla jsem místo ní. Hodil na mě pohled, který mi měl jasně naznačit, že jsem nebyla tázána.
Gemma zaznamenala Stylesův ostrý výraz ve tváři, posbírala si svoje věci a ze slovy: zatím se mějte, Elizabeth, těšilo mě, odkráčela ke dveřím.
Pozorovala jsem Stylese, který ji otevřel dveře a při jejím odchodu se dokonce mírně uklonil. Omámeně jsem jeho gentlemanské gesto pozorovala, až jsem úplně zapomněla na pistoli v ruce. Když se jeho oči opět spojily s těmi mými, hlaveň pistole mu mířila přímo na hruď.

Nevyčetla jsem mu kromě pobavení z tváře jakoukoliv další emoci.
,, Odlož tu zbraň Elizabeth, nebo si ublížíš. "
,, Nechte mě i Olivera na pokoji a nezastřelím Vás."
,, Nezastřelíš mě ani kdybych ti to poručil a oba dva to moc dobře víme. "
,, Myslíte?"
,, Nemyslím, já to vím. " Znuděný výraz ve tváři se mu proměnil ve vážný. Přiblížil se ke mně a pistoli si dal přímo na srdce.

,, Tak dělej!" začal naléhat, ,, zastřel mě!"
Mráz mi přejel po celém těle. Prsty se mi začaly strachem třást.
,, Tak udělej to, Elizabeth! Zabij mě!" Křičel mi do tváře. Další tlak jsem nemohla vydržet.
,, Ne!" odhodila jsem zbraň na zem. Po tvářích mi v proudech začaly téct slzy.
,, Přestaňte s tím. "
Tvář jsem si přikryla v dlaních, nohy mě zradily a já upadla na postel.

Styles nic nedělal. Stál a v tichosti mě sledoval bez jákekoliv známky emoce.
Otřela jsem si oči a vzhlédla k němu. Svůj pohled však upíral na malý deník v koženě vazbě. Nejprve jsem mu chtěla vynadat za jeho chladnou duši, ale uvědomila jsem si, že to bude muset počkat. V rukách totiž svíral jeden konkrétní deník.

,, Můj deník!" vydechla jsem úlevou a agresí zároveň. Natáhla jsem se pro něj, ale jeho ruce se zvedly do dostatečné výšky, abych na něj nedosáhla.
,, Kde jste ho vzal? To je moje věc, do které nemáte jakékoliv právo lézt!"
Postavila jsem se a snažila se natáhnout po deníku, ale marně. Byl moc vysoko.
,, Dozvěděl jsem se poměrně zajímavé věci." usmál se.
,, Jste zbabělec!" zařvala jsem a napřáhla se, abych mu mohla vrazit facku. Mou ruku chytl a prudce mě natlačil na zeď. Silný náraz do zad mě ostře zabolel.
Zdálo se, že temnota v jeho očích mu úplně spolkla zorničky. Jeho tvář připomínala bílou masku, tvrdou a nepoddajnou.

Otevřel deník na jedné z mnoha popsaných stran.
,, Cituji: Z celého srdce ho nenávidím. Nenávidím jeho povahu, jeho pohledy, jeho hlas. Protiví se mi celou svou existencí.
Nebo třeba... " zalistoval dál, ,, ano, tady to máme: Nemůžu vyhnat obraz jeho tváře z hlavy. Pořád se mi v mysli zjevují jeho úšklebky, opovržlivý výraz a jeho zatracené, jedovatě zelené oči. Sršela z nich jen nenávist, zlost a krutost, ale i přes to v nich bylo ještě něco. Něco, co nedokážu slovy popsat." začal se hlasitě smát.

Celá rudá jsem pozorovala špičky svých bot a poslouchala jeho chraplavý hlas.
,, Hezké slovíčkaření, ale oba víme, co mě na tvých zápisech nejvíce zaujalo." Moji bradu chytl mezi palec a ukazováček a nadzvedl ji.
,, Nic Vám neřeknu, "odsekla jsem.
,, Nic říkat nemusíš."
Jazykem si oblízl svoje rty, lehce je otřel o ty mé a moji další nadávku zapečetil polibkem.