Scar /FF-Harry Styles/

kapitola 17.

Na sucho jsem polkla a nevěřícně na něj civěla. Byl to kompliment? nebo jen jedna z mnoha poznámek, která mě měla zesměšnit?

Sama jsem nevěděla, co říct. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, být smutná a nebo se nechat ovládat pohledem plného rozkoše.

Začal se pomalu přibližovat. Každou sekundu mi byl blíž, a když se jeho hlava skláněla nad tou mojí, začala jsem záda silně tisknout k čelu postele.

Přerývavě jsem se nadechovala a snažila se přemýšlet. Nemohla jsem. Ne v jeho přítomnosti. Ne, když se nade mnou skláněl a jeho smaragdové oči kopírovaly křivky mého těla. Zírala jsem na něj. Poznala jsem, že to, co říkal, myslel vážně. Viděla jsem to v těch očích, které jsem stihla poznat stejně dobře, jako znám ty vlastní. V tmavých stínech pod nimi a v žíle, jenž mu tepala na krku.

Touha po polibku svedla bitvu s odporujícím rozumem.
Přistoupil blíž a opatrně se dotkl mé načervenalé tváře.
,, Beth, " zašeptal.

Jeho pomalý dech se odrážel od toho mého zplašeného. Naše rty dělilo od sebe jen pár centimetrů, skoro jsem je cítila na těch svých.
Neexistovalo nic jiného. Jen on a já.

A v ten okamžik, kdy se naše těla navzájem hřála, aniž by se dotýkala, jsem mu podlehla.
Byl to první nenucený polibek, který jsem mu věnovala. Byl jen jemný, pomalu jsem se dotkla jeho srdcových rtů a vydechla úlevou, jenž se sesypala jako věž z malých dřevěných prkének.

Do pokoje se dostávaly sluneční paprsky a zahřívaly mě na hrudi, stejně tak jako Stylese na zádech. Vůně květin z květinářství a pečiva z pekařství se rozplývaly po pokoji. Měla jsem zavřené oči a užívala si pocit, který mě naplnil, když mi polibek oplatil.

Některé okamžiky nejdou prožít očima, nosem ani doteky. Některé okamžiky jdou plně prožít pouze srdcem a tohle byl jeden z nich.

Pomalu jsem se odtáhla a otevřela oči. Sledoval mě. Byl to přesně ten pohled, jaký muži mívají, když jsou do nějaké dívky...

,,Musím jít,'' odkašlal si a zvedl se. Nervozita se mu odrážela ve tváři po celou dobu, co si oblékal uniformu.

,,Chci navštívit ty nemocné,'' sebrala jsem veškerou odvahu a pronesla svou prosbu. Jen zakroutil hlavou,
,,Ty sama jsi nemocná, neměla by ses nikde toulat."

Byla to opravdová starost? Záleželo mu na mně?

,,Nejsem zvědavý na tvé další individuální výlety po městě."

,, V tom případě pojďte se mnou, " vyhrkla jsem bez přemýšlení. Těžko říct, jestli bylo něco takového dobré navrhovat, jelikož jeho zamračený pohled mi moc naděje nedopřával. 

,, Prosím," snažila jsem se dál.

,, Odpočívej, Elizabeth. Příjdu se za tebou odpoledne podívat. Čisté oblečení a boty máš nachystané v koupelně, tak si je obleč. Nechci, aby se ostatní nechali unést, jako jsem to teď udělal já."

Jiskra z jeho očí opět vymizela a citlivost s jemností se opět zaměnily za jeho obvyklé vlastnosti.

Odešel z pokoje a zabouchl za sebou dveře.

***

,, Omlouváme se, ale návštěvy teď nejsou možné."

Se Stylesem jsme stáli v nemocnici a pozorovali doktora, který nám odmítal poskytnout informace o zraněných.

,, Tak podívejte..." Styles si složil ruce na hrudi.
,, Nehodlám se tady s Vámi o ničem dohadovat. Pokud mě nepoznáváte, je mi Vás líto. Brzy mě totiž bude znát celé Irsko, celý svět. Jmenuji se Styles a jsem velitel Anglie."

Ano, opravdu jsme teď spolu stáli v nemocnici a snažil se mě procpat ke zraněným. Poprvé za celou tu dobu mi vyhověl.

,, Nezkoušejte mi cokoliv zakazovat, protože mi stačí pár minut k tomu, abych vás nechal odpálit i s touhle nemocnicí," pokračoval, ,,Pustíte tuhle dívku za těmi zraněnými ať už se Vám to líbí nebo ne. Nemám moc času a rozhodně ho nehodlám ztrácet s někým, jako jste vy, rozumíte?! "

Doktor vypadal, že se chce bránit, ale Stylesův vražedný pohled ho nejspíš přesvědčil o opaku.

Bylo mi toho mladého doktora líto, ale momentálně mě zajímalo úplně něco jiného, než Stylesovo neslušné chování.

Doktor mě zavedl dlouhou nemocniční chodbou do pokoje číslo 2.

Celá budova voněla dezinfekcí. Rozhlížela jsem se po chodbě a pozorovala vozíčky, na kterých nemocniční personál přepravoval nemocné.

Doktor otevřel dveře a naznačil mi, ať vstoupím. O chvíli později mě následoval.

Přistoupila jsem blíž k raněným. Když jsem spatřila Liamův  obličej, málem jsem se roztekla úlevou.
Žije.
On žije!

Dotkla jsem se jeho ruky. Pravá dlaň byla jedna z mála částí na jeho těle, kterou neměl poraněnou.
Na hrudi mě tísnil tlak. Cítila jsem se svou přítomností u něj patřičně nezaslouženě. Ne potom, co jsem se políbila se Stylesem.

Přál by si mě tady, i kdyby věděl, co se dnešního ráno odehrálo? Jak se dívka, se kterou plánoval budoucnost, opovážila políbit někoho cizího? 

Po tvářích jsem ucítila proud teplých slz.

Brečela jsem nad nepřítomnou duší a nad svými ubohými činy. Jaká dívka by kdy něco takového byla schopna udělat?

,, Je pouze v bezvědomí. Jeho tělo vykonává všechny funkce tak, jak má, ale jeho mozek byl velice silně poraněn, " uslyšela jsem doktora za svými zády.

Rychle jsem si otřela slzy a zahanbeně k němu vzhlédla.

,,Jak... jak dlouho bude trvat, než se probere?" Zeptala jsem se roztřeseně.

,, U každého pacienta je to velice individuální, slečno. Může to být několik dní, možná i týdnů."

Při nadechnutí jsem se zalkla. Nevěřícně jsem pozorovala doktorovu klidnou tvář a přitom mu ve všech ohledech odkrývala svou jednoduchou skořápku. Byla tak křehká, tak slabá.

,, Až se probudí, bude v pořádku? Bude stejný, jako předtím?"
,, Je velká pravděpodobnost, že nastanou posttraumatické komplikace."
,, Co tím myslíte?"
,, Mohou nastat poruchy motoriky, poruchy kognitivních funkcí, jako jsou například poruchy paměti, pozornosti nebo orientace, řešení problémů, také poruchy precepce nebo psychosociální poruchy. To znamená, že může mít snížený náhled, může být neklidný a agresivní. "

Zakryla jsem si dlaní ústa.
,, Je mi to velice líto, slečno."

Nevydržela jsem to. Rozkřičela jsem se a začala brečet.
Moc. Hlasitě.
Nedokázala jsem ovládat svoje emoce.
On byl pro mě vším. Nikdy pro mě nikdo neznamenal tolik jako Liam.
Když ztratím ho, ztratím celý svět.
Pochybuji, že by ho vůbec někdo mohl vrátit zpátky.
Rozbitá porcelánová váza se také nikdy nezbaví svých prasklin, i když se ji pokusíme co nejprecizněji slepit.

Nová kapitola! Jo, já po dvou měsících fakt vydala kapitolu. Chci se hrozně moc omluvit. Tolikrát jsem se ji snažila napsat, ale nikdy jsem s ní nebyla dostatečně spokojená.
Nemůžu říct, že teď jsem, ale z těch všech pokusů je tento asi nejlepší.
Budu ráda za váš názor.
A. <3