Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 23.

Dojeli jsme k našemu velkému domu, který byl po předchozích útocích značně zničen. Když jsem viděla strhanou omítku a velkou střešní díru, modlila jsem se, aby rodiče byli ještě na živu.
S Liamem jsme vystoupili z auta. Pomohla jsem mu stejně jako při nasedání a on mi za to úsměvem poděkoval.

Rozběhla jsem se ke dveřím a silně na ně zabušila.
,,Mami! Tati!" křičela jsem z plných plic, avšak nikdo neotvíral. Zkusila jsem to ještě jednou, a když se opět nikdo neozýval, hlasitě jsem zaklela.

,,Nikdo není doma?" zeptal se Liam.
Zakroutila jsem hlavou.
,,Zkusíme jít zahradou," ukázala jsem za roh poničeného domu s velkými francouzskými okny. Ano, přesně s těmi, o kterých jsem v Anglii tak snila.

Naše zahrada nebyla příliš velká. Uprostřed stál jeden velký dub, na kterém se ve větru pohupovala houpačka. V dětství jsem na ní často sedávala a dokázala se houpat hodiny a hodiny. Listy byly už dávno spadané pod stromem a určitě nebude trvat dlouho, než je všechny zahalí sníh.

Liam mě v rychlém běhu zpomaloval, ale i tak jsme se stihli dostat na druhou stranu domu v poměrně rychlém čase. Sáhla jsem po klice bočních dveří a doufala, že budou otevřené.

,,Doprdele!" bouchla jsem rozrušeně do dveří při několikátém pokusu o jejich otevření. Uvědomila jsem si, že jsem před Liamem nikdy nemluvila sprostě.

Nejspíš si toho také všiml, protože si mě začal měřit pohledem. Místo toho, aby mi pomohl, se na mě jen díval. Bylo na něm něco zvláštního.

,, Klíčky!" vzpomněla jsem si a rozběhla se k truhlíkům na okně, kde měla maminka každé léto vysázené velké množství květin. Teď v nich však byla napršená dešťová voda, která se pomalu přeměňovala v led.
Když jsem zmrzlou kapalinu viděla, uvědomila jsem si, jaká zima mi vlastně je. Prsty na rukách jsem měla od mrazu červené stejně jako nos. Nebyl ale čas vnímat chlad. Šlo o každou sekundu.

Odpočítala jsem tři květináče od kraje a pod ten čtvrtý sáhla. Opravdu tam byl.
Rodiče ho tam začali dávat před několika lety, kdy jsem začala chodit do školy a často jsem si klíčky zapomínala. Protože v brzské době mého návratu ještě nebyli doma, vyřešili to tímto způsobem. Teď své hlouposti z minulosti vlastně můžu poděkovat.

Odemčela jsem dveře a vstoupila do bílé chodby. Na zdech visely vyšíváné obrázky. Vyšívání měla maminka ráda, ať už se jednalo o její vlastní práci nebo o obdivování práce druhých. Jednou mi slibovala, že až budu mít svatbu s Liamam, nechá mi ušít ty nejhezčí šaty.

V hlavě se mi mihlo pomyšlení na to, jestli se toho vůbec dožije. Kvůli hlasitému výbuchu jsem však myšlenku rychle vypustila z hlavy.

Venkovní dveře jsem zamkla a pomohla Liamovi sejít schody vedoucí do sklepa. Bylo to pro něj značně náročné, ale s mou pomocí to zvládl. Zapálila jsem svícen a ozáříla tak temný tunel před námi.

Otec nechal tento únik vybudovat již před několika roky. Náš dům nebyl přímo v centru města, ale i tak by bylo velice ryskantní udělat úkryt hned v podzemí vedle domu. Chodba měla několik set metrů, a když jsme se doplazili na její konec, už nás jenom želežné dveře rozdělovaly od úkrytu.

Ještě před tím, než jsem dveře otevřela, jsem přemýšlela nad tím, co mám od rodičů čekat. Jestli pohled na jejich dceru bude příjemný, ulevující a nebo nešťastný. Jestli budou rádi za to, že jsem živá a zdravá, nebo mě budou nesnášet za to, že mám po tom všem, co se stalo s Harrym, ještě odvahu dojít domů. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.

Když jsem však pokoj svícnem osvítila, jediné, co se před námi objevilo, byly prázdné postele, svícny se sirkami, přikrývky, staré oblečení a zásoby jídla a vody. Nic víc.
Ani maminka, ani tatínek.
Jen holý pokoj bez známky duše.